Dvoutýdenní souhrn...

Uplynuly již dva týdny od posledního příspěvku a mohlo by se zdát, že na Plašmuščím ostrově se nic zajímavého neděje...není to ovšem tak úplně pravda, jen se nikomu nechtělo dělat zápisky z akcí, které se za toto časové období staly... Začněme ale pěkně od začátku...

středa 24. února 2010
Tato středa nebyla pro Plašmušky až tak významná. Byla ale významná pro Čechy, protože Sáblina se v tento den stala dvojnásobnou zlatou olympijskou medajlistkou, což ji katapultovalo na první stránky veškerého čtiva, snad i včetně Sluníčka a Mateřídoušky a pravděpodobně po ní pošilhává i Maxim a Playboy. Popravdě je mi ji trochu líto, tolik pozornosti, myslím, že se s tím bude těžko vyrovnávat. No, ale tak to jen tak mimochodem. S námi to má společnou pouze hospodu, ve které jsme toto její počínání sledovali. Rezervovaná byla dopředu a jelikož výjimečně nikdo nejel autem (to bylo snad poprvé od začátku prázdnin), tak jsme se přepravovali emhádéčkem. To nás krapet zdrželo, ale hodný pan majitel nám nenechal zabrat stůl někým jiným a tak jsme se po příchodu mohli radovat ze strategicky naprosto nejlépe umístěného posezení.

Jen co jsme vešli do hospody, už jsme vyhráli medaili a sice za štafetku... Jsou to ale kluci šikovní vám povim... Tak si tam tak sedíme, povídáme, koukáme na bruslařky, popíjíme, chroupeme tyčinky, baštíme polívky, přikusujem chlebíky když vtom...se nic zajímavýho nestalo...prostě standardní večer po tréninku v hospůdce, jen s plátnem, vtipně oděnýma, brutálníma stehnama obdařenýma dámama, co se dobrovolně pachtí na ledový ploše až za samé hranice lidských možností...

pátek 26. února 2010
Páteční trénink začal tak jako vždycky nástupem, rozcvičkou, prezencí, oznámením absencí a předáním omluvenek... Ehm...nebo ne? Jo to bylo na škole...to už je dáááááávno... Tak nic... Zkusím to znovu...

Trénink začal poněkud netradičně, když se nás dva anglicky mluvící mladíci zeptali jestli s námi nemůžou hrát. Když trenér svolil a prý pokud jim nevadí, že hodinu a půl trénujem, tak klidně, já jim tuto informaci přetlumočil a jim to opravdu nevadilo, tak se k nám Nick s Alexem mohli v pohodě připojit. Na začátek jsme si dali lajničky, aby se nově příchozí nenudili a pak už trénink probíhal tak nějak normálně...jen s tím rozdílem, že jsme se zuby nehty, rukama nohama, společnými silami snažili vysvětlit Nickovi s Alexem cože to mají dělat. Vzhledem k tomu, že Nick už to asi někdy hrál (což je velmi lehce řečený termín pro někoho kdo smečuje na trojku), tak mu ani nebylo nutný nic moc vysvětlovat. Se prostě koukl a viděl...

Nakonec to bylo dobrý, že tam byli, protože jsme aspoň mohli hrát pěkně čtyři na čtyři a tím pádem ten volejbal vypadal trošku líp než třeba tento pátek...ale o tom až nížejc...

Nyní se dostaneme k soukromému večírku, pořádaném na výsostné půdě samotnýho pana žabáka, kterýho jednou některá políbí a stane se z něj krásná...ta...žabka...konečně...

sobota 27. února 2010
Překopírovat posledních pár filmů na přenosnej disk, zabalit monitor, koupit víno, zkontrolovat zda něco nechybí, hodit batoh na záda, sluchátka do uší a pak už se jen dokolíbat na trolejbus, který mě doveze kousek od výsostné půdy samotného pana žabáka...

Tlačítko zvonku zdá se funguje, jelikož po zmáčknutí vyskotačil Pája a začal nás nově příchozí vehementně vítat. Odstrojil nás, vše uschoval do skříňovitého trezoru, prý abychom neutekli před placením, naše krásné botky vyměnil za poněkud volnější obuv sandálovitého typu a už nás strkal ke kuchyni. Zde následovalo mohutné představování nově příchozích s již dříve příchozími, zmocnění se potřebného potravinového základu v podobě buchet a odchod vzhůru do chrámu pana žabáka, jehož komnata je naprosto a stoprocentně lustr free. Ale nevadí... Světlo dodala mohutná, téměř halogenová záře vytvořená asi tak dvacetiwattovou žárovkou skomírající ve stolní lampičce. Ale tak co, však my už se v tom přítmí nějak nahmatáme... Navíc, větší světlo stejně tvořil displej z notebooku a z mnou přineseného monitoru.

Tato movie party, jak jsem ji neoficiálně označil, byla víc party než movie, jelikož se nám podařilo skouknout jen jeden film a dál se už dívat pouze na Přátele...jo a na jeden díl HIMYMu. No ale co jsme zanedbali na filmech, to jsme zodpovědně doháněli na vypitém vínku. Flaška za flaškou se krčily jedna vedle druhé potupně vedle stolu, kde na ně bylo dobře vidět a tak si každý mohl udělat obrázek kolik už se toho vypilo. Nebudu se zde ohánět čísly, ale pouze zkonstatuji, že jich tam pár prázdných bylo...

Jak se noc měnila v ráno, srozumitelná řeč se měnila v nesrozumitelné alkoholové žvatlání, tak se i osazenstvo pomaličku odebíralo do postýlek, ať už svých nebo cizích na tuto noc propůjčených. Já osobně jsem si to užíval naštorc na Pájově posteli s plyšovým psem pod hlavou, který si to, jak mi ráno zaštěkal do ouška, taky náramně užil.

středa 3. března 2010
Jelikož byly prázdniny, tak volejbal v tento den nebyl...a tak jsme s Pájou vyrazili na bedbec. Tady se sluší napsat jen dvě skóre: 5:1 a 21:6. To první je kolik Pája dostal klepec v setech a to druhý je kolik jsem já dostal klepec v setu posledním...

pátek 5. března 2010
Jak nám ty nemoce klátijó tu morálku, jak je potřeba dodatlit posledních pár set řádků diplomky, tak se nám ta účast na jednotlivých tréninkách tak nějak smrskává do podoby sotva jedné hrající hokejové řady... Jojo, je to bída čím dál větší a to ještě ani není léto, kdy lidi odjíždějí na dovolený, nechce se jim hrát na antuce, proti slunku, či je prostě moc velký vedro na to, aby pobíhali po place. V pátek nás prostě bylo 5 (slovy pět).

Ale byl to trénink velmi zajímavý, pod taktovkou Pájovýho taťky, který začal poněkud nepoměrným fotbalovým zápasem napříč tělocvičnou. Tento jsme s Pájou prohráli proti Jiřce, Zbyňovi a již zmíněnýmu dnešnímu trenérovi. Na jejich vítězství se podepsala i moje snaha dát aspoň jednoho góla, a tak jsem pro jistotu dal hned dva...oba do vlastní...jeden dokonce přes více než celý hříště, jelikož jsem při útoku na bránu střelil vedle a od prken bránících topení se balón odrazil až do brány naší, kde v tuto dobu a kvůli početní převaze nikdo nebyl. Byla to sranda, ale moje plíce říkaly něco ve stylu jakože tohle teda ne-e!

Po tomto brutálním klání, po sebrání zbytků plicních sklípků ze země, srolování jazyku z vesty, zažehnání svalové stehenní křeče a doplnění tekutin jsme se pustili do tradičního rozpinkávání. Poté následoval trošku netradiční trénink a poté následoval velmi netradiční beachový zápas na parketách.

Jak Ráďa dobře rozhodla, dali jsme si odvetku. Fotbalový zápas jsme s Pájou sice pukli, ale tohle jim natřem... Hráli jsme tedy dva na tři s tím, že se nesmí hrát přes síť prstama, nesmí se hrát do trojky a smečovat se může pouze z poza trojky. Byl to krásný zápas. První set se nám sice trošku nevyvedl, ale to byla jen taková rozehřívačka, než jsme si začali víc dovolovat, než jsme začali víc smečovat, víc běhat a hlavně Pája víc skákat...a opět skoro brzdit hlavou o kůl. Druhý a třetí set byl ovšem naprosto náš (We totally pwned the opponent). Rozebrali jsme je jak Lakatoš a naprosto zdrchaní se těšili na náš oblíbený šálek vonného chmelového nápoje s hustou sněhobílou pěnou na povrchu...v tento den donesený naší 'oblíbenou' servírkou, která i když se usmívá, tak vypadá, že vás bytostně nenávidí!

V hospodě se nestalo nic zajímavého, snad jen, že se nám s Ráďou podařilo dostat Páju do depky, jelikož mu už zbývá jen...tik tak tik tak

neděle 7. března 2010
Dnes se stala jedna zajímavá věc...napsal jsem tento článek...přeji vám hodně štěstí při čtení...ehm...to je blbost psát to na konec...tak vám tedy děkuji, jestli jste to zvládli schroupat až sem...dnes to nebylo nic moc, ale příště, až bude nějaká hustá akce, jako třeba víkendový volejbalový/hospodský maraton, který nás čeká, tak se těšte, že mě zlíbá nějaká múza a bude to stát za to...

Přeji Vám všem krásný zbytek víkendu...či krásný zbytek pracovního týdne...podle toho kdy to čtete...