Movie weekend

Po dlouhé zimě se konečně probralo i jaro a s ním se probraly i Plašmušky a začaly kravit po světě...respektive po Brně... Rozdělme si nyní jejich konání do tří kategorií: volejbal, hospoda a ostatní aktivity

Jakožto tým volejbalový, jak je z našeho kouzelného loga vidět, nás samozřejmě na prvním místě zajímá volejbal...mno...počkám až se přestanete smát, abych mohl pokračovat... Pravda, volejbal nám v těchto teplých dnech poněkud pokulhává. Náš olbřímí tým čítající přibližně patnáct až dvacet členů má solidní docházku čítající průměrně šest osob (pátky), případně osob někdy i devět (středy). Je to sotva na zaplnění jedné strany hřiště, tudíž volejbal v těchto dnech nezaujímá přední příčky našich Plašmuščích zájmů...

Ač je to s podivem, ani hospoda není v těchto dnech to hlavní co nás drží pospolu... To hlavní, čím se teď jako tým zabýváme nejvíc, jsou právě ony mimoškolní aktivity, jako je konzumace vinných nápojů v pohodlí domova při sledování kvalitních Hollywoodských trháků za značné podpory chipsového, keksového a tyčinkového tria, podporující naši chuť vypít ještě o něco víc vinných nápojů...

Tento pátek jsme se rozhodli, že zapíchneme náš superdrahý trénink a vydáme se jako správní alkoholoví a zábavuhledající šílenci na Majáles... Teda...my jsme se rozhodli minulej pátek, ale až do tohoto pátku jsme nevěděli zdali tam jít či nikoliv... Počasí se tvářilo všelijak a naše váhání zda jít nebo nejít nám vůbec neulehčovalo... Nakonec rozhodla temná mračna líně se povalující nad Brnem a dohodli jsme se na kvalitním víně, kvalitním filmu a kvalitním rozjezdu o půl třetí ráno...teda...to až později... Mračna ustoupila, sluníčko zasvítilo a Pája zurčel jak potůček, že není na Majálesu, ale musí se s nama otravovat u vína, berou mu bílý medvídky, rajčata jsou bez chuti a ten film je tak zajímavej, že ho radši na protest prospí... Ale né, kolem půlnoci, kdy začalo být venku už trošku chladno, ho to přešlo, medvídky oželel a přestal brblat, že se nedostal na Majáles. Tak Pájíku věz, že příště s tebou půjdem děj se co děj, i kdyby mělo mrznout a být patnáct pod nulou...ještěže se tento příspěvek dá případně editovat, kdyby toto nastalo, tak budu zapírat zapírat zapírat!

Páteční večer:

počet lidí: 5 - 8 (většinu večera 7)
množství vypitého vína: cca 4,5 l
počet lidí podílejících se na množství vypitého vína: 4 - 7 (většinu večera 6)
počet zhlédnutých filmů: 2
názvy zhlédnutých filmů: Stranger Than Fiction (Lepší už to nebude), Příběhy obyčejného šílenství
počet dílů Přátel na dobrou noc: 3
názvy dílů Přátel: Videokazeta (8x04), Jak Ross pokročil (8x11), Jak Joey randil s Rachel (8x12)
množství minut strávených spánkem: cca 23 min/osobu
množství nádobí čekajícího ráno na odnos do myčky: cca 26 ks
doba nutná k výběru filmů: cca 20 min.

Kvalita večírku:

ozvučení: 2
vizuální zážitek: 1-
kvalita sezení: 3
možnost roztáhnout se na zemi a spokojeně podřimovat: 1
nutnost přizpůsobovat hlasitost okolí: jak kde...2 až 4

celkové hodnocení večírku: 2-

Jelikož nám to v pátek nestačilo, rozhodli jsme se uspořádat palačinkovou párty u Rádi doma. Sraz kolem šesté nabízel kvalitní sladkou večeři před očekávaným dlouhým večírkem. Co k tomuto dnu říct...snad jen, že palačinky byly luxusní (vanilkový puding se opravdu skvěle hodil) a že končíme ty naše večírky čím dál později...

Sobotní večer:

počet lidí: 5
množství vypitého vína: cca 1,4 l
počet lidí podílejících se na množství vypitého vína: 3
počet zhlédnutých filmů: 2
názvy zhlédnutých filmů: Valkyrie (Valkýra), Sherlock Holmes (r. 2009)
počet dílů Přátel na dobrou noc: 2
názvy dílů Přátel: Těsné tričko (3x19), Domeček pro panenky (3x20)
množství minut strávených spánkem: cca 131 min/osobu
množství nádobí čekajícího ráno na odnos do myčky: 0...ale něco určitě čekalo na odnos do dřezu
doba nutná k výběru filmů: cca 3 min.

Kvalita večírku:

ozvučení: 3
vizuální zážitek: 2
kvalita sezení: 1-
možnost roztáhnout se na zemi a spokojeně podřimovat: 1
nutnost přizpůsobovat hlasitost okolí: 3-

celkové hodnocení večírku: 2

Tak...a další víkend je za námi...zase to uteklo jako voda, zase máme o pár zážitků víc a tentokrát z tohoto víkendu nemáme naprosto žádné nové volejbalové zkušenosti...ále co, šak život se netočí jen kolem toho kulatýho nesmyslu, no ne?!

Narozeninová projížděčka...

Jak je tak člověk každým dnem starší, jednou v roce, pokud bude mít to štěstí, přijde den, kdy se čísílko na jeho věku přehoupne o jednotku výše. Člověk se stane o rok starším, o rok moudřejším, o rok blíže senilitě, o rok dále od puberty a chtělo by se říct i o rok blíže k důchodu, ale zde toto pravidlo příliš neplatí. Je to už dva týdny co mě potkalo toto datum a já mohl říct, že bych měl být zase o rok chytřejší...radši to ale neříkám. 26. dubna nastal ten čas, kdy měla proběhnout moje oslava...o které mi nebylo sděleno naprosto nic...až na to datum...pojďme si to ale projít pěkně krok za krokem...

26. března, 21:48 (časy jsou přibližné tak jak si to teď, po dvou týdnech pamatuju)

Jakožto oslavenec mám to výsadní právo jet žíznivý a hladový trolejbusem kamsi k neumětelům. Výherní kupón si vylosoval i Zbyňa (patrně proto, že o oslavě taky nic nevěděl, a tak by nemohl, i kdybych se ho náhodou ptal, nic vyžvanit) a měl proto to výsadní právo také. Rozloučili jsme se tedy s většinovou skvadrou a šli si naložit své pozadí do vyhřáté kabiny trolejbusového automobilu.

21:57

"Tak co jééé? Kde se ten šalibus tólá?"

21:58

"Jupíí, už se k nám kodrcá..."

22:01

"Ty, Zbyňo, není to ten panáček z NoMercy, kterej nám přeskakoval bloky?"

22:03

"Ty, Zbyňo...a kam vůbec jedem?"

22:07

"Ty, Zbyňo...a vystoupíme teda tady, nebo pojedem až na Pionýrskou?" "Já nevim...tak třeba až na Pionýrskou..."

22:24

"Ty, Zbyňo, nemám tomu Pájovi zavolat? Jestli se na nás třeba nevysral..."

22:28

...zvoní telefon... My o vlku a vlk za humny...

22:31

"Úúúúúúúž? Teda Pájo, ty ses někde ztratil, né? Tos měl říct, že tady budem mrznout dvacet minut, jsme mohli mít za sebou už minimálně dvě rychlý pivka v Drakovi...!"

22:32

Vyjíždíme na Pájovu okružní jízdu po Brně...což naštěstí...teda...na Pájovo štěstí nevíme, jinak bychom nenastoupili...

22:35

Míjíme Noem Arch...aspoň že tak, tam bych asi nechal aji trencle...

22:37

Sjíždíme ze Sportovní a hrnem to směrem k Semilassu...

22:40

Slovaňák... "Ty, Pájo...víš ty vůbec kam máme jet...? Ty vole to jsme v sobě mohli mít už tak třetí pivo!"

22:44

Odbočujeme doleva na Horovu...směr Kaplička... Zbyňa poprvé vyhrožuje, že Páju umlátí kabelou...

22:46

Kaplička... "Ty...hele...vole...Pájo...ty rád řídíš, co?!"

22:48

Odbočka z Minské směr Jana Babáka... Zbyňa podruhé vyhrožuje umlácením kabelou...já konstatuju, že už bychom v sobě mohli mít i čtvrtý kdybychom se snažili...

22:52

Míjíme zastávku Konečného náměstí... "Ty, Pájo...tudy jsme jeli trolejákem...před TŘIČTVRTĚ hodinou!"

22:55

"Ty vole já tě zabiju..."

22:59

Nastupuje Bára - zastávka Antonínská... "Čau Báro... Ty vole Pájo já tě zabiju..."

23:01

"Hele tudma jsme už myslím jeli...!" Zbyňa vyhrožuje umlácením kabelou již poněkolikáté v řadě!

23:03

"Ááá, tak si to dáme ještě jednou...vyhlídková jízda Brnem"

23:05

"Pájo tady jsi zapomněl sjet!"

23:07

"Já na to seru...du spat...ale tebe, Pájo, pak zabiju" "Jo a já tě umlátím kabelou!"

23:09

"Tum tu dum dum dum tam ta da dá dá dá...ty, Pájo...už tam budem? Trošku mě to tu začíná srat...nebo jestli nevíš kam jedem, že bys nás se Zbyňou vyhodil, my bychom si zašli na pivko...pak bys mohl zavolat až zjistíš kam máme dojet, tak my bychom dojeli...nebo si tě zavoláme...ty rád řídíš...že bys nám zase udělal takovou pohospodovou projížďku...co řikáš?"

23:14

"Tjoooda...tady to znám...a to už jako parkujem, nebo jen někoho nabíráme a jedeme zase cestovat? Já jen abych rychle vystoupil..."

23:16

Zvoníme na Ráďu...začíná to vypadat, že naše pekelná dehydratující vyjížďka je konečně za námi.

A pak se začalo slavit... Pája to verbálně schytal ještě nesčetněkrát, ale bylo mu i pochváleno, že měl to vyzvednutí Báry perfektně načasovaný...prakticky dojel ve stejnou chvíli jak šalina, ze které vystupovala. Ještě než se večírek stačil pořádně rozjet, bylo potřeba vyšplouchnout oslavence...a tak jsem dostal krásný Plašmuščí dort a na něm osm nesfouknutelných svíček...nakonec se mi podařilo je sfouknout, ale trvalo to nějakou tu minutku a dost to připomínalo automatové mlácení žraloků. Zbytek večera už se jen pilo, jedlo, kecalo, trefovalo se maršmelounovýma kytičkama do vzdálených tlamiček, chodilo se kouřit, ještě víc se pilo, ještě víc se jedlo, no a kolem nějaké té ranní hodiny to Pája rozpustil, že už se de jako domů, že už ho to tam na Sprajtu nějak nebaví...mno...tak úplně to nebylo, ale jelikož řídil, tak ti co chtěli jet s ním prostě neměli na vybranou. A tak se vlastně celej večer skončil...a až na ten začátek to byl večírek opravdu povedenej...

Všem vám opožděně děkuji

Víkendový maraton...

Seděl u svého prvního piva se svými spoluhráči a přemítal cože se to všechno stalo. Dnešní den nebyl dobrý. Ani se nedá říct, že by nebyl dobrý v porovnání s těmi ostatními, on nebyl dobrý ani sám o sobě. Byla neděle večer a oni si začali povídat o právě proběhlém víkendu. Nedá se říct, že by to nebylo pěkné povídání, ale některý obsah se mu ani trochu nelíbil...

Pátek 12. března 2010

Poslední dobou se jich v pátek moc nesejde. Je nějaké blbé období nebo co, samé nemoci, natažené svaly, pochroumané kotníky, naražená kolena, bolavá záda, prostě nic co by prospívalo volejbalu. Do toho ty jarní prázdniny, který sice už dávno skončily, ale některým jako by to nedocházelo, a tak stále jezdí sjíždět ty kopce pořád a pořád dokola... Ten den jich bylo pět. Byl to stejný počet jako týden předtím, ale něco se změnilo. Dva z nich jako by se na to potřebovali připravit, se zašli osvěžit do nedaleké hospody...spláchnout neúspěch, který je teprve čeká.

Byl to podivný trénink. V pěti lidech je trénink vždycky podivný, ale dnes, když byli rozděleni na tři plus dva (střízliví proti naladěným), bylo to ještě divnější. Vlastně na ten pátek ani nechtěl moc vzpomínat, při volejbale se stala jediná zásadní věc a sice, že se mu nedařilo...slušně řečeno. Jeho parťák zahrál aspoň něco, ale ta tragédie, která se odehrávala vždy na jeho části hřiště byla zapomenutíhodná...a tak se v myšlenkách radši přesunul do hospody...

Do hospody se přesouvá poslední dobou často a to nejen v myšlenkách, napadlo ho. Dorazili tam tři a čekali na čtvrtýho, na Juru. Ten se dobelhal po třech, jednu nohu nepoužitelnou a dvě berle jako náhradu. I přes tento handicap, vypadal spokojeně. Zapálil si a se slovy, já doma skoro nekouřím, se jal tento nedostatek dohánět. Jo, tahle část dne by si i zasloužila zapamatování. Už z toho důvodu, že ráno mají hrát už od půl desátý a v jednu se teprve přesouvali, společně s tradičníma Španělama, do svých kutlochů a postelí. No aspoň, že ten konec se poměrně vyvedl...

---

Než mu tohle vše proběhlo hlavou, byla už velká část prvního piva vypitá a pingl před něj postavil polívku, kterou původně vůbec nechtěl. Ale ono toho je víc co ten večer nechtěl. Nechtěl vlastně jít ani do hospody, kvůli tomu co se stalo minulý večer...

Sobota 13. března 2010

Vstát tak, aby byl o čtvrt na deset na smluveném místě se mu nakonec povedlo, ale bylo to opravdu jen taktak. Ranní vstávání nikdy neměl rád a o to víc ho neměl rád, když musel vstávat dřív než se slušilo a patřilo na volnou sobotu... Jenže tahle sobota nebyla až tak volná, takže vstát nakonec musel. Všechno co nestihl nachystat den předem musel dodělávat ráno a to zapříčinilo, že si nechal dobrovolně ujet spoj, který měl naplánovaný. Nakonec to tak nevadilo, na výstavišti se konala nějaká akce a šalina odjíždějící z Mendláku měla zpoždění akorát tak, aby ji stihl. Teď aby se do ní vůbec dostal. Lidi stáli namačkaní jeden na druhým a kdybyste vepředu zatlačili, vzadu to začne vypadávat. Ale povedlo se... Jeli takhle jen jednu zastávku, pak se vůz vyprázdnil jak žaludek po hodně propité noci...

Jako jeden muž šel s těmi svými směrem ke škole, kde měla začít za několik málo minut bitva o Ledový pohár Kopyta. V hlavě mu toho z těchto zápasů příliš mnoho nezůstalo, snad jen prohraný zápas s jedním z nejslabších z týmů, remíza s jedním z nejsilnějších a funkce čárového rozhodčího, kterou provozoval vyšplhaný na šprušlích. Tedy...ještě jedna věc mu v hlavě zůstala. Tím bylo postupné mrzačení jedné ze spoluhráček. Nejprve ji on sám nepovedeným blokem zmasakroval nohu, aby pár minut nato dostala direkt přes loket, který se ohnul do nepřirozeného úhlu. Vše naštěstí dobře dopadlo a Jiřka zápas dohrála aniž by na nás zanevřela...

---

Polívka dojedena, pivo dopito a v hlavě se mu usazuje malý červíček pochybností, že nakonec nedošlo na toho panáka, kterýho Jiřce sliboval za tu zramovanou nohu. No, ale vína bylo dost, třeba je to už spláchnuto...no a jestli ne...ono ještě bude příležitostí to napravit... Když si objednal druhý pivo, Litvínov zrovna snížil se Slávkou na 4:3 a hlavou mu proběhla asi nejzásadnější akce tohoto víkendu. Tradičně vydařený 'poKopyťácký' mejdan...

---

Afterpárty se konala tradičně v domácí hospůdce u kurtů před mostem, kde na všechny zúčastněné čekaly tradiční řízky s tradičním bramborovým salátem, vše stoprocentně domácí a tradiční od paní domu...teda...hospody. Zábava se rozjížděla jak jinak než mílovými kroky a když Vojta následován Pavlem a Pavlem popadli kytaru, dostala ještě větší grády. Ještě než byl zahrán první tón, odešel trenér a tím nás nechal napospas všem lákadlům této příjemné atmosféry, alkoholu, hudbě a příjemné společnosti. A taky to podle toho dopadlo. Afterpárty končila až k ranním hodinám, každý se dokolébal do toho svého rozjezdu a vidina AVLka začínajícího za nějakých dvanáct hodin byla stejně vzdálená jako trofej, kterou se nepodařilo zcizit...

---

Jojo, ta trofej... Bylo to jako ukrást maskota. V plánu to bylo od brzkých hodin, ale byla stále na očích. Když se podařilo ji zcizit bez pozornosti okolí, někdo si toho přecejen všiml. Ale tak není všem dnům konec. Příště se to podaří. A když ne...pořád je ještě možnost ji vyhrát, což ale není taková zábava... Druhé a pro dnešek poslední - jak si najivně myslí - pivo přistálo na stůl a myšlenkami se dostává k dnešnímu dni...

Neděle 14. března 2010

Tento nedobrý den začal, alespoň pro něj, zbytečně brzkým vstáváním, obzvláště s ohledem na to, jak pozdě šel spát. Zbytky alkoholu ještě kolovaly jeho krví, když do sebe soukal snídani v podobě oběda. Nebyl to úplně dobrý nápad a měl vzít zavděk radši vývarem než řízkem, který ostatně jedl i večer předtím. Ale nebylo to tak hrozné, to nejhorší mělo teprve přijít.

Na místo konání posledních ligových zápasů se dostavili skoro všichni, kteří svůj příchod avizovali. Pája...ehm...velkej Pája? Druhej Pája? No prostě jeden z Pájů, který se nechal ukecat, aby strávil večer v milé společnosti svých spoluhráčů místo společnosti podivínů cestujících vlakem do Žďáru, to nějak nezvlád. Nejnovější informace mluví o nespolehlivosti budících mechanismů, které ho nechaly ve štychu a on se tak nemohl dostavit i kdyby náhodou chtěl. Aspoň nemusel být svědkem nejhorší události v historii Plašmušek...nebo...minimálně jedné z nejhorších. Hrály se tři zápasy a všechny byly svým způsobem zásadní.

První zápas byl proti jednomu z nejsilnějších týmů v tabulce. Plašmušky nikdy neměly problém s takovými týmy hrát a možná proto se jim povedlo ukrojit jeden bod, ač nutno podotknout, měly i na dva. O to víc netěší druhý zápas. Tabulkově je to v podstatě ta samá pakáž, ale něco se stalo. Nikdo neví co, ale tento zápas byl tak hrozný, tak amatérský, že se na to nedalo ani dívat. Jeden z ukazatelů poukazující na průser, který se na Plašmušky valil, bylo to, že trenér nevzal time-out ani v minutách naprosté krize. Něco takového se stalo snad poprvé a nad celou budoucností tohoto týmu by mohl viset otazník. Následující minuty po tomto zápase byl celý tým roztroušen různě po tělocvičně a každý více či méně hloubal nad tím, co se vlastně stalo.

Třetí zápas byl zásadní tím, že celý tým zase stmelil a povedlo se mu vyhrát. Byl to po všech předchozích akcích, volejbalových i povolejbalových zápas velmi namáhavý, ale jim se povedlo ho dotáhnout do konce...

---

...a proto tu dnes všichni sedí... Bok po boku, jako by se nic nestalo, popíjí každý svůj nápoj, probírají dnešní zážitky a jsou rádi, že to nakonec dopadlo tak jak to dopadlo. No, byl to namáhavý víkend, ale stál každopádně zato. Páté místo ze šesti na Ledovém poháru sice není kdovíco, ale povolejbalová afterpárty tuto slabost hravě zakryla. No a jedenácté místo z dvaceti možných je taky velmi slušná bilance...zde zas chybí ta afterparty...ale tak nemůže být všude všechno a navíc afterparty bude...jen bude až za dva týdny na Flédě. Druhé pivo dopito, zásadní problémy zhodnoceny, debaty dodebatovány a tým se zvedá od stolu a vykračuje vstříc hluboké a temné noci a lepším výsledkům...

Dvoutýdenní souhrn...

Uplynuly již dva týdny od posledního příspěvku a mohlo by se zdát, že na Plašmuščím ostrově se nic zajímavého neděje...není to ovšem tak úplně pravda, jen se nikomu nechtělo dělat zápisky z akcí, které se za toto časové období staly... Začněme ale pěkně od začátku...

středa 24. února 2010
Tato středa nebyla pro Plašmušky až tak významná. Byla ale významná pro Čechy, protože Sáblina se v tento den stala dvojnásobnou zlatou olympijskou medajlistkou, což ji katapultovalo na první stránky veškerého čtiva, snad i včetně Sluníčka a Mateřídoušky a pravděpodobně po ní pošilhává i Maxim a Playboy. Popravdě je mi ji trochu líto, tolik pozornosti, myslím, že se s tím bude těžko vyrovnávat. No, ale tak to jen tak mimochodem. S námi to má společnou pouze hospodu, ve které jsme toto její počínání sledovali. Rezervovaná byla dopředu a jelikož výjimečně nikdo nejel autem (to bylo snad poprvé od začátku prázdnin), tak jsme se přepravovali emhádéčkem. To nás krapet zdrželo, ale hodný pan majitel nám nenechal zabrat stůl někým jiným a tak jsme se po příchodu mohli radovat ze strategicky naprosto nejlépe umístěného posezení.

Jen co jsme vešli do hospody, už jsme vyhráli medaili a sice za štafetku... Jsou to ale kluci šikovní vám povim... Tak si tam tak sedíme, povídáme, koukáme na bruslařky, popíjíme, chroupeme tyčinky, baštíme polívky, přikusujem chlebíky když vtom...se nic zajímavýho nestalo...prostě standardní večer po tréninku v hospůdce, jen s plátnem, vtipně oděnýma, brutálníma stehnama obdařenýma dámama, co se dobrovolně pachtí na ledový ploše až za samé hranice lidských možností...

pátek 26. února 2010
Páteční trénink začal tak jako vždycky nástupem, rozcvičkou, prezencí, oznámením absencí a předáním omluvenek... Ehm...nebo ne? Jo to bylo na škole...to už je dáááááávno... Tak nic... Zkusím to znovu...

Trénink začal poněkud netradičně, když se nás dva anglicky mluvící mladíci zeptali jestli s námi nemůžou hrát. Když trenér svolil a prý pokud jim nevadí, že hodinu a půl trénujem, tak klidně, já jim tuto informaci přetlumočil a jim to opravdu nevadilo, tak se k nám Nick s Alexem mohli v pohodě připojit. Na začátek jsme si dali lajničky, aby se nově příchozí nenudili a pak už trénink probíhal tak nějak normálně...jen s tím rozdílem, že jsme se zuby nehty, rukama nohama, společnými silami snažili vysvětlit Nickovi s Alexem cože to mají dělat. Vzhledem k tomu, že Nick už to asi někdy hrál (což je velmi lehce řečený termín pro někoho kdo smečuje na trojku), tak mu ani nebylo nutný nic moc vysvětlovat. Se prostě koukl a viděl...

Nakonec to bylo dobrý, že tam byli, protože jsme aspoň mohli hrát pěkně čtyři na čtyři a tím pádem ten volejbal vypadal trošku líp než třeba tento pátek...ale o tom až nížejc...

Nyní se dostaneme k soukromému večírku, pořádaném na výsostné půdě samotnýho pana žabáka, kterýho jednou některá políbí a stane se z něj krásná...ta...žabka...konečně...

sobota 27. února 2010
Překopírovat posledních pár filmů na přenosnej disk, zabalit monitor, koupit víno, zkontrolovat zda něco nechybí, hodit batoh na záda, sluchátka do uší a pak už se jen dokolíbat na trolejbus, který mě doveze kousek od výsostné půdy samotného pana žabáka...

Tlačítko zvonku zdá se funguje, jelikož po zmáčknutí vyskotačil Pája a začal nás nově příchozí vehementně vítat. Odstrojil nás, vše uschoval do skříňovitého trezoru, prý abychom neutekli před placením, naše krásné botky vyměnil za poněkud volnější obuv sandálovitého typu a už nás strkal ke kuchyni. Zde následovalo mohutné představování nově příchozích s již dříve příchozími, zmocnění se potřebného potravinového základu v podobě buchet a odchod vzhůru do chrámu pana žabáka, jehož komnata je naprosto a stoprocentně lustr free. Ale nevadí... Světlo dodala mohutná, téměř halogenová záře vytvořená asi tak dvacetiwattovou žárovkou skomírající ve stolní lampičce. Ale tak co, však my už se v tom přítmí nějak nahmatáme... Navíc, větší světlo stejně tvořil displej z notebooku a z mnou přineseného monitoru.

Tato movie party, jak jsem ji neoficiálně označil, byla víc party než movie, jelikož se nám podařilo skouknout jen jeden film a dál se už dívat pouze na Přátele...jo a na jeden díl HIMYMu. No ale co jsme zanedbali na filmech, to jsme zodpovědně doháněli na vypitém vínku. Flaška za flaškou se krčily jedna vedle druhé potupně vedle stolu, kde na ně bylo dobře vidět a tak si každý mohl udělat obrázek kolik už se toho vypilo. Nebudu se zde ohánět čísly, ale pouze zkonstatuji, že jich tam pár prázdných bylo...

Jak se noc měnila v ráno, srozumitelná řeč se měnila v nesrozumitelné alkoholové žvatlání, tak se i osazenstvo pomaličku odebíralo do postýlek, ať už svých nebo cizích na tuto noc propůjčených. Já osobně jsem si to užíval naštorc na Pájově posteli s plyšovým psem pod hlavou, který si to, jak mi ráno zaštěkal do ouška, taky náramně užil.

středa 3. března 2010
Jelikož byly prázdniny, tak volejbal v tento den nebyl...a tak jsme s Pájou vyrazili na bedbec. Tady se sluší napsat jen dvě skóre: 5:1 a 21:6. To první je kolik Pája dostal klepec v setech a to druhý je kolik jsem já dostal klepec v setu posledním...

pátek 5. března 2010
Jak nám ty nemoce klátijó tu morálku, jak je potřeba dodatlit posledních pár set řádků diplomky, tak se nám ta účast na jednotlivých tréninkách tak nějak smrskává do podoby sotva jedné hrající hokejové řady... Jojo, je to bída čím dál větší a to ještě ani není léto, kdy lidi odjíždějí na dovolený, nechce se jim hrát na antuce, proti slunku, či je prostě moc velký vedro na to, aby pobíhali po place. V pátek nás prostě bylo 5 (slovy pět).

Ale byl to trénink velmi zajímavý, pod taktovkou Pájovýho taťky, který začal poněkud nepoměrným fotbalovým zápasem napříč tělocvičnou. Tento jsme s Pájou prohráli proti Jiřce, Zbyňovi a již zmíněnýmu dnešnímu trenérovi. Na jejich vítězství se podepsala i moje snaha dát aspoň jednoho góla, a tak jsem pro jistotu dal hned dva...oba do vlastní...jeden dokonce přes více než celý hříště, jelikož jsem při útoku na bránu střelil vedle a od prken bránících topení se balón odrazil až do brány naší, kde v tuto dobu a kvůli početní převaze nikdo nebyl. Byla to sranda, ale moje plíce říkaly něco ve stylu jakože tohle teda ne-e!

Po tomto brutálním klání, po sebrání zbytků plicních sklípků ze země, srolování jazyku z vesty, zažehnání svalové stehenní křeče a doplnění tekutin jsme se pustili do tradičního rozpinkávání. Poté následoval trošku netradiční trénink a poté následoval velmi netradiční beachový zápas na parketách.

Jak Ráďa dobře rozhodla, dali jsme si odvetku. Fotbalový zápas jsme s Pájou sice pukli, ale tohle jim natřem... Hráli jsme tedy dva na tři s tím, že se nesmí hrát přes síť prstama, nesmí se hrát do trojky a smečovat se může pouze z poza trojky. Byl to krásný zápas. První set se nám sice trošku nevyvedl, ale to byla jen taková rozehřívačka, než jsme si začali víc dovolovat, než jsme začali víc smečovat, víc běhat a hlavně Pája víc skákat...a opět skoro brzdit hlavou o kůl. Druhý a třetí set byl ovšem naprosto náš (We totally pwned the opponent). Rozebrali jsme je jak Lakatoš a naprosto zdrchaní se těšili na náš oblíbený šálek vonného chmelového nápoje s hustou sněhobílou pěnou na povrchu...v tento den donesený naší 'oblíbenou' servírkou, která i když se usmívá, tak vypadá, že vás bytostně nenávidí!

V hospodě se nestalo nic zajímavého, snad jen, že se nám s Ráďou podařilo dostat Páju do depky, jelikož mu už zbývá jen...tik tak tik tak

neděle 7. března 2010
Dnes se stala jedna zajímavá věc...napsal jsem tento článek...přeji vám hodně štěstí při čtení...ehm...to je blbost psát to na konec...tak vám tedy děkuji, jestli jste to zvládli schroupat až sem...dnes to nebylo nic moc, ale příště, až bude nějaká hustá akce, jako třeba víkendový volejbalový/hospodský maraton, který nás čeká, tak se těšte, že mě zlíbá nějaká múza a bude to stát za to...

Přeji Vám všem krásný zbytek víkendu...či krásný zbytek pracovního týdne...podle toho kdy to čtete...

Přátelsky nepřátelský víkend...

Sedmá hodina v pátek večer neznamená nic jinýho než odchod na volejbal. Ani dnes to nebylo jinak...vlastně...trošku bylo. Jiné to bylo v tom, že tento pátek nás nečekal trénink, ale přátelák. A to přátelák tajemný, protože o soupeři jsme nevěděli zhola nic.

Začátek podle toho taky vypadal. Už od našeho laxního až polomrtvého 'ejhrej' pokřiku...teda '(n)á-hrej' pokřiku bylo vidět, že se někde stala chyba. Jak správně řekl Šíma, asi jsme se styděli, protože jsme hráli hrozně opatrně, a tak nějak zpomaleně. No, ale tak i mistr tesař se někdy utne a u nás to platí dvojnásob...ehm...to je asi blbost...neplatí to u nás dvojnásob, prostě každej den není posvícení...tak...tohoto pořekadla se budem držet. Nicméně, první dva sety stály za starou Belu...tak mě napadá...kdo je to ta stará Bela a co udělala, že je chudák pořád propírána jako synonymum něčeho co se nedaří...no nic...tak dál... Třetí set už byl o něčem jiným. Pomaličku jsme se dostávali do své hry, Zbyňa začal agresivně blokovat, Šíma začal agresivně smečovat a Pája dělal agresivní žabky...jedna byla tak agresivní, že málem hlavou prorazil zeď...teda...kůl...

No a čtvrtý a pátý set, to už byla zase Plašmuščí pohádka. Agresivní smeče a bloky se staly ještě agresívnějšími, každý stál kde měl (většinou) a hlavně se nám prostě dařilo je drtit. Bohužel čas byl proti nám a tak se nám nepovedlo jejich tříbodový náskok dohonit. Ale nevadí, určitě to nebyl poslední přáteláček, který jsme s nima hráli a výsledek 2:3 taky není špatný...obzvlášť, když jejich třetí bod byl ze stavu 25:27.

Toť páteční volejbal. Teď do páteční hospůdky. Ta nám nachystala jedno obrovské (a na tuto hospodu nutno říct kupodivu) pozitivní překvapení. Jak jsme dosedli ke stolu, tak za dvě minutky plus minus dorazil barman a na stůl nám rovnou vyskládal pivka, kofoly, prostě tak jak bychom si to stejně objednali. No fantazie. Dále se večírek nesl v pozitivním duchu, někteří se ještě před volejbalem zvládli zhulit antialergenníma práškama a v hospodě s nima byla ještě větší sranda než jindy, málo se pomlouvalo a opět se hodně mluvilo o volejbale. Ale to nám nevadí, to my máme rádi... Za zmínku pak stojí už jen koulovačka na zastávce a tradiční jízda s plným autobusem Španělů...

Tak to byl pátek...a teď k neděli. V tento den nás čekaly dva zápasy ligy, jeden s týmem tabulkově výrazně lepším a jeden s tabulkově výrazně horším. Jak to již psal Pája na FB, Plašmušky v tento den zahrály koncert hodný zapamatování. Všechno fungovalo, tak jak by mělo, ale jak často bohužel nefunguje. Blokaři blokovali seč jim síly stačily, smečaři smečovali s vervou snad ještě větší a obzvlášť Pája si vychutnával své nádherně vypočítané rožečky a lajničky. Jiřka lítala po kurtu jak splašená, takže všechno měla, Šíma tradičně smečoval těsně za trojku, Ráďa nahrávala co jí síly stačily a nemoc dovolila, Zbyňa blokoval i smečoval jako by na tom závisel lupen na mejdan na Flédě a já...no...co já...já jsem si tam hopsal a občas do něčeho bouchl, aby se neřeklo, že nic nedělám...

A z tohoto koncertu jsme si odvezli pět bodů z šesti možných a to jen proto, že se nám povedlo pokazit si jeden jediný set, který jsme prohráli krásných 23:25. To je ta naše kouzelná koncovka. Ale tak co už, snad ten jeden bod nebude příliš důležitý a aspoň jsme si dali jednu příjemnou 'kravatovou přestávku'...

Když jsem na tyto zápasy šel, bavil jsem se s Pájou, že pak asi ani nepůjdu na pivo, že půjdu pochrupkávat k hokeji...mno...samozřejmě se nezadařilo. Vyčerpanost mě opustila, kdežto žízeň a samotná chuť na pivo byla velmi silná. Takže tradičně Racek. Tam bylo další pozitivní překvapení tohoto víkendu a sice vynikající boršč. Ten jsme si dali sice jen dva, ale já za sebe můžu říct, že opět pecka. Odtam jsme se kolem sedmé odkutáleli domů...teda...mysleli jsme, že jedem domů, ale ve skutečnosti se Šímovi povedlo nás ukecat (trvalo mu to obě dvě vteřiny) ještě na jedno ("Ale fakt jen jedno"), kde bude i Pavel. Tak jsme dorazili do Slovanu, šli do Stodoly (já, Pája a Zbyňa) a čekali na Michala s Pavlem. Mno...tak to jedno ("Ale fakt jen jedno") jsme vypili než ti dva došli. Když jsme jim volali poprvé, tak řekli, že budou za deset minut tam. Když jsme jim za pětadvacet minut volali podruhé, řekli, že už jsou na cestě (vycházeli z místa, které se nacházelo asi tak dvacet kroků od vchodu do hospody) a že tam jsou za pět minut. Když za další čtvrt hodinu dorazili, tak já už pil svoje druhý jedno pivo. Zvládl jsem ještě třetí jedno pivo a pak už bylo třičtvrtě na devět a bylo potřeba stíhat hokej (kterej jsme btw přesně jak jsem říkal prohráli)...

No ale byl to velmi příjemnej a plodnej víkend a pokud někdy aktualizujou tu tabulku na AVL, tak třeba i uvidíme, jestli jsme se opravdu přesunuli na to dvanáctý místo jak předpovídal Pája... Tak za tři tejdny na Kopytech děcka...

Úryvek z knihy Deset let s Plašmuškami,

nakladatelství Vydejsisám

"Pátek, 19. února 2010, kolem sedmé večer:

Snad mám všechno, pomyslel si mladík. Kabelu přes rameno, které od toho osudného večera loňského roku chybí funkční zip, si nachystal blíž ke dveřím a začal hledat něco, čím by alespoň částečně budil zdání, že je kabela zapnutá. Tři sichrhajcky, včetně jedné vypadající jako součást starověkého mučícího nástroje, byly dostatečné opravdu jen k tomu, aby budily to zdání. Velká ručička nebezpečně atakovala dvanáctku a bylo potřeba vyrazit. Ještě naposled zkontroloval obsah kabely, nazul své pestrobarevné boty, svou pestrobarevně zašpiněnou bundu, kabelu hodil přes rameno, zběžným ohledáním zkontroloval přítomnost peněženky, klíčů, mobilu a s rukou na vypínači se vrhnul do potemnělé chodby.

Jelikož od poslední kontroly času se ručička opět o pár minut posunula, bral schody po dvou a na trolejbus běžel mírným klusem. Cestou si do uší nasoukal sluchátka a několika rychlými doteky na displej telefonu se mu do uší začala linout taneční hudba z pera Paula Van Dyka. Trolejbus zastavil vedle obrubníku několik desítek vteřin po mladíkově příchodu na zastávku a jakmile všichni nastoupili, s typickým hučením se rozjel po své standardní trase. Cesta ubíhala rychle a než Paul stihl zahrát svůj třetí setík, sahal mladík po vypínači na svých sluchátkách, aby vypnul hudbu, která mu pomohla zkrátit si čas při cestování.

Vstoupil do místnosti, pozdravil hlídačku za sklem, po levé straně automaticky sáhl po sáčku na boty a při zjištění, že je v místnosti sám se začal zbavovat svršků. Netrvalo ani minutu, když se do dveří, kterými před chvílí sám prošel, začali soukat další účastníci dnešního tak trochu jiného tréninku. Kromě jedné, samé neznámé tváře. Pozdravili se a po výměně klíčů za v plastu zalitý doklad se začali přesouvat do šaten. Napětí zatím jen lehce nad normálem i přes to, že byl v místnosti se samými neznámými lidmi. Ti 'jeho', jak jim někdy říkal, se zatím neukázali. Hlavou mu proběhlo snad tisíc myšlenek co všechno se může stát každému jednomu z nich při cestě na místo jako je toto. Uběhlo několik dalších minut a žádná známá tvář se zatím neukázala. Už téměř začal panikařit, když se někteří známí konečně objevili a typickým "Ahoj" způsobili, že se mladík trošku uklidnil. Ne úplně, protože stále ještě nebyli kompletní.

Cesta po schodech dolů, kde se má vše odehrávat, v čele skupiny, kde nemůže očekávat žádnou oporu, probíhala poklidně, jen s občasným slovem či dvěma pro zmírnění atmosféry a uklidnění vlastní nervozity. Čas ještě nedospěl ke správnému bodu a tak bylo nutno čekat. Jak já nesnáším čekání, pomyslel si, ale hned tuto myšlenku zaplašil a pohledem si začal měřit soupeře. Nevypadají tak hrozivě jak se o nich povídá. Jsou velcí, to ano, vlastně spíše mohutní a pro to, co se hodlá za pár minut odehrát není velikost respektive mohutnost tou hlavní veličinou. Ne, člověk musí být hlavně hbitý, musí pořád dávat pozor, protože rána může přijít kdykoliv a prakticky odkudkoliv.

Po schodech konečně přicházely známé postavičky...konečně přicházejí ti 'jeho'. Jeho klid byl nyní ještě o něco větší. Už nezbývalo mnoho času, snad jen pár desítek vteřin a dveře se otevřou a oni vpochodují do velké místnosti, která se pro další dvě hodiny měla stát jejich bojištěm. Nakonec dorazili všichni, kteří měli. Je to dobrý, znělo mu v hlavě...hlavně být v klidu. Nestihl se ani pořádně zamyslet nad taktikou, když se dveře otevřely a z místnosti začaly vycházet zničené postavičky v propocených úborech a s výrazem znavení ve tváři. Tak takhle nějak budeme vypadat až to skončí? Snad ne hůř. Není čas myslet na to co bude, teď je potřeba bojovat. Do místnosti se nahrnuli všichni a každý si šel po svých. Někdo se šel protahovat, někdo šel chystat nářadí a náčiní na bitvu, jiný jen posedával nebo polehával, aby ještě trošku uklidnil svoje nervy.

Když bylo vše nachystáno, dostal se mladík do chumlu těch 'svých' a poslouchal co mu bylo kladeno na srdce. Hlavně se na vše soustředit. Tým zahalekal bojový pokřik. Trošku zvadle, pomyslel si. Tohle nebude dobrý, to nebude vůbec dobrý. A nebylo. První dvě kola bylo všechno tak nějak špatně. Něco se děje, něco není v pořádku. Musí se uklidnit, všichni se musí uklidnit a dělat to co umí, co jindy dělají naprosto automaticky. Až třetí kolo se začalo trošku dařit, lidi stáli tam kde měli, útoky soupeře byly občas dobře odraženy a útoky na soupeře měly konečně správnou sílu. Ale pořád to nebylo ono. Vždyť oni přece nejsou tak silní. Musíme se víc snažit, dostat ze sebe ještě o něco víc, blesklo mu hlavou. Jako by ho ostatní mohli slyšet, a tak ve čtvrtém kole už bylo všechno jinak. Soupeř se skládal pod drtivým útokem a sám nebyl schopný toho mnoho udělat...docházely mu síly. Teď je ten správný čas, teď se vše otočí. A bylo to tak.

Soupeř odolával stále hůře a nedařilo se mu odrážet smělé a tvrdé útoky. Nestíhal být kde být měl, vše bylo na něj až příliš rychlé. A takhle to mělo být už na začátku, pomyslel si již poněkolikáté ten večer. Minutový číselník se přehoupl na číslo 11 a hodiny ukazovaly 21. Už není moc času, ale třeba se to ještě podaří. Čas byl teď proti nim a soupeřovo nasazení na začátku se mu zdá se vyplatí. Ale není čas se vzdávat, je potřeba jít do dalšího kola s ještě větší vervou. I to se povedlo, ale čas byl nekompromisní...zbývalo necelých pět minut do konce a už nebylo cesty zpět, už se jim nepodaří tuto bitvu vyhrát. Ale nevadí, ještě není všem dnům konec a hlavní je, že všichni zvládli celé dvě hodiny bez ztráty kytičky a mohou odejít s hlavou vztyčenou..."

Nevím jak se vám to četlo a je to trošku Sci-Fi, ale chtěl jsem to zkusit...snad to není tak hrozný jak se obávám...

Dnes přáteláček, v neděli AVLko...

Plašmušky čeká v těchto dnech několik netréninků... Dnes nás čeká tým, o kterém nevíme zhola nic...teda až na jméno - B.A. Tag Team a na to, že tam hraje jeden můj kamarád...zbytek bude překvápko...snad příjemné...

Druhá věc a sice AVLko má snad konečně finální podobu... Tu najdete zde a jak vidíte, tak hrajeme pouze dva zápasy (nic nepískáme) a hrajeme chvilku před druhou...takže sraz kolem čtvrt předpokládám...

Tak ať se nám daří...

Kamínka - ráj Plašmušek - mým okem a hlavou (video included - The Best of Kamínka)

Moje povídání o loňském zářijovém turnaji na Kamínkách v Roštíně...vím, že většina z vás už to četla, ale chtěl jsem, aby to kromě mého FB profilu bylo i zde, včetně 'motivačního videa'...

Déšť bubnoval na střechu vínového kombíku už dlouho předtím než se nalodila nadpoloviční většina Plašmuščího týmu. Auto bylo přecpáno zavazadly, která v sobě skrývala vybavení potřebné pro úspěšné přežití a hlavně užití víkendu mimo naše domovy. Trojice postav se právě zastavila na parkovišti, aby se zde nalodila poslední pasažérka. Déšť již téměř ustal, ale mračna se stále převalovala nad našimi hlavami a nejedna myšlenka zabloudila k zítřejšímu dni, který měl být buď plný volejbalového zápolení, nebo plný dešťových kapek dopadajících na okno hospůdky, odkud bychom prázdná hřišťátka jen smutně pozorovali.

Naplnění auta trvalo jen zlomek času stráveného na parkovišti, většina se ho naopak točila kolem nové a hrozivé informace, jenž nám nějakou náhodou vyvstanula na mysli. Jednalo se o zásadní problém zaplacení respektive nezaplacení startovného. To mělo být zaplaceno již dávno před dnešním deštivým dnem. Dech se začal zrychlovat a tep zvyšovat, když se Šíma chopil telefonu, aby zkusil zavolat na neznámé číslo snažící se ho před dvěma dny kontaktovat. Teorie to byla správná a ono neznámé číslo patřilo organizátorovi celé akce, na kterou se málem jelo zbytečně. Doutníček, cigárko a pár hltů slivovičky na uklidnění, to vše stačilo k tomu, aby se klid vrátil do našich srdcí, rozklepaných nohou a zplašených plic. Jen řidič si musel vystačit s alkoholovými výpary rychle plnícími vínový kombík a ujištění, že na místo nejedeme zbytečně. Cesta ubíhala klidně a v rámci možností rychle a na místo jsme se bezpečně dostali již chvilku po osmé hodině večer.

Zbytek týmu jsme našli na verandě hospůdky, v jejímž nitru se konala soukromá narozeninová oslava, popíjející všelijaké dobrůtky obsahující alespoň stopové množství alkoholu. Bylo potřeba srovnat hladinku týmu a tak se do toho naše quarteto muselo opřít a začít nasávat také. Řidič chudák to měl těžší a musel zabrat, aby je v disciplíně debužírování chmelových laskomin respektive horkých svařáčků nenechal příliš vepředu. Jediná časová překážka byla ve vyskládání plně naloženého vehiklu. Všichni pasažéři se tohoto úkolu zhostili s vervou sobě vlastní a do pár minut bylo plné auto prázdné a naopak chatky začaly přetékat našimi věcmi potřebnými k navození domácí atmosféry. Hbité volejbalové prstíky nachystaly jen to nejnutnější na přežití předturnajové noci a všichni jsme se přesunuli zpět k našim půllitříkům a horkým hrníčkům.

Zábava s přibývajícím množstvím alkoholu sílila a nás začaly napadat myšlenky, které střízlivého člověka napadnou jen ztěží. Jedna z hlavních myšlenek toho večera bylo, jak získat burčák, vonící osaměle na barovém pultíku. Tento nápoj nebyl standardním vybavením hospůdky, ale byl dovezen vlastními silami na soukromou oslavu samotným oslavencem. Zákaz tento mok podávat, prodavát, nebo snad dokonce předávat komukoliv z neúčastníků oslavy nechtěl nikdo z barmanů porušit. Zkoušela to všechna děvčata, ale na neoblomné barmany nic neplatilo. Tvrdohlavá Evička se ovšem tak lehce nechtěla vzdát, neboť touha sladkého kvašeného moku byla až příliš lákavá. Když ani ona z barmanů nedostala víc než záporné kroucení hlavou, sehnala si alespoň zdroj všeho toho burčáku a šla si promluvit přímo s ním. Netrvalo dlouho a na stole se leskl džbánek s lahodným nápojem a tři skleničky. Zklamání z chutě vybojovaného nápoje nemohlo zkazit ten silný zážitek z celovečerního úspěšného snažení. Večer se už měl pomalu blížit svému konci, ale veranda před hospůdkou nám již nebyla dost velká, a tak jsme se přesunuli na dětské hřiště sousedící přímo s verandou. Bláznění na žirafách, psech nebo co to bylo za šílená pružinová zvířata, je zdokumentováno a umístěno veřejně jako odstrašující případ pro ostatní.

Pátek se pomalu přehoupl v sobotu a my, jakožto zodpovědné družstvo, jsme se vydali na kutě. Pánská část osazenstva do své chatky, dámská zase do své. Jako zodpovědná část družstva se nakonec ukázala být chatka pánská, neboť dámy se, pod výmluvou utužování vztahů s protihráči a vybojování jejich podpory pro zítřejší turnaje, vrátily do hospody a pokračovaly už naprosto nestřeženy. Jak se další den ukázalo, na výkon ani jednoho z děvčat to nemělo téměř žádný vliv.

Noc byla dlouhá, studená, větrná a vrzající, minimálně v jedné z chatek, kde by stabilita postele mohla být přirovnána snad jen k děravému člunu uprostřed rozbouřeného oceánu. I přes spánkový deficit, zapříčiněný nevhodným vybavením chaloupky, se podařilo celému klanu vymotat z postele dostatečně brzo na to, abychom stihli rozcvičku...pokud by nějaká byla. Jelikož žádná nebyla, mohlo přijít na řadu jídlo, pití, psychická příprava na samotné turnaje a hlavně šamanský rituál, zajišťující slunečné a bezvětrné počasí. To se povedlo pouze napůl, a tak bylo většinu dne buď slunečno a větrno, nebo zataženo a bezvětří. Se zpožděním pouhých patnáct minut byl tým připraven v hospodě k vyslechnutí denního hlášení. To bylo nakonec vyřknuto až po dalších patnácti minutách a jeho obsahem byla absence mnoha týmů a nutnosti celkově překopat celý rozvrh zápasů...jinak řečeno, čas na trénink.

Jakožto jediné družstvo trénující v nově nabitém volném čase, jsme se cítili poněkud nesví, ale jelikož se nám to stává poměrně často, nijak nás to nevyvedlo z míry. Jak se říká těžko na cvičišti, lehko na bojišti, a tak jsme první tři zápasy velmi lehce všechny pukli, jak nafukovací balónky na přehlídce kaktusů a naše psychická síla byla zmučeně zkroucená v koutcích našich duší. Naštěstí se našel spásný nápad, spásná berlička, která nám vrátí radost ze hry a rozptýlí obavy. Tím nápadem, nebo spíše tou berličkou nebylo nic jiného než v petlahvi uzavřená, průzračná, voňavá makedonská Rakia. Povinné dva hlty byly iniciativnějšími z nás násobeny až mocněny. To způsobilo, že tým jako celek se stal opět celkem a né pěti individualitami zakřiknutými ve vlastní fyzické schránce. Šestá individualita standardně operující na hřišti jako nejpevnější a nejzkušenější článek se ke zlosti své i celého týmu zranila již v prvním zápase a zbytek sledovala již pouze zpoza hřiště případně okem kamery.

V prvním zápase po znovunabité energii a seběvědomí se nám podařilo jeden set vyhrát a tím si splnit náš velmi nízký nárok pro tento turnaj. Poslední dva zápasy s jasně lepším soupeřem pro nás byly už jen bombónkem k vyblbnutí, zahrání si a vybití veškeré energie pro večerní pohodové grilování. Jeden set jsme sice měli nachystaný jako dramatický s našim úspěšným koncem, ale jelikož do scénáře nikdo nepromítl pravidlo '25 a dost', původně plánovaná výhra 27:25 se nemohla uskutečnit a nám tak nezbylo než zklamaně koukat na výsledek 24:25. I tak to byl jasně nejlepší, nejkoukatelnější a pravděpodobně i fyzicky nejnáročnější zápas co pamatuji.

Večer nás čekala sladká odměna za náš jeden vyhraný set a za naši bojovnost proti favoritům. Byla jí stejně jako v minulém půlročníku grilovaná masíčka dvou druhů. Vepřová krkovička a kuřecí stehna nám dodala novou energii potřebnou k zvedání půllitrů až do výšky úst, k fandění našim zabedněným fotbalistům i ke zpívání táborových vypalováků u vodní dýmky. Večer to byl úžasný a videa z tohoto víkendu to jen potvrzují.

Zkusím teď trošku zariskovat a řeknu, že se všichni těšíme na další půlročník, který jak doufáme se bude konat opět na jaře a kde snad nebudeme chybět ani my a to v plné sestavě...

Kamínkám jednou NÁ-...

Děkuji Evičce za zázemí a chutné pokrmy, Šímovi za to, že se i přes jeho zranění nesesypal a dál nás koučoval z lavičky, všem hrajícím i nehrajícím za to, že se ten víkend tak pěkně vydařil a v neposlední řadě taktéž obsluze hospůdky, která byla jedním slovem prostě úžasná...

Rádina promoční oslava pro Plašmušky...

Bowle (Sangria), víno, pivo, kofola, voda, brambůrky, popkorn, slaní šneci, jednohubky, hrozny, mandarinky, šest až osm dobře naladěných lidí, sedačka, dva bobky, dva stoly, postel, střelený kačeny, jungle speed, poker, žolík a akási Křivá Tower v Řečkovicích, to je stručný výčet toho co nás potkalo třináctýho v sobotu...Ráďa nás pozvala k sobě do svého útulného pokojíku i své útulné kuchyňky, aby s námi oslavila své promoční úspěchy a taky abychom se jednou sešli taky jinde než v tělocvičně nebo v hospodě...

Trapně dochvilní Zbyňa s Jiřkou byli již v sedm nastoupeni a připraveni slavit se a bavit se, kdežto já s Pájou a Evičkou jsme dorazili s akademickou půlhodinkou v zádech... Jako důležitý aspekt tohoto večera musím vyzdvihnout, že jsme se o volejbale bavili tak minimálně, jak se nám to snad ještě nikdy nepovedlo... Oproti tomu jsme se bavili u několika zajímavých stolních her, kdy nejvíc nás asi ovládly střelený kačeny (nebo aspoň mě určitě) a také napínavá a nervydrásající chirurgická hra jejíž název má myslím něco společného s věží... Popisovat není nutno, fotky budou mluvit dosti jasně...

Bowle pomalu docházela, Šíma s Martí pomalu přicházeli a kačenky úspěšně mizely v útrobách bezedného rybníku, kde se v tuto chvíli již nejméně devět desítek zdechlých opeřenců různých barev tlejících ve svých kdysi krásně zbarvených pírkových kožiších nachází... Nicméně zábava byla v plném proudu a přibývající mrtvolky usmívajících se kačenek na hromádce před každým z nás na tom nemohlo pranic změnit...

Když jsme postříleli dostatečné množství nevinných kachňátek, bylo na čase potrápit naše oko a postřeh v jednoduché leč tikvyvolávající hře s názvem Jungle speed... Tato variace na jednoduchou karetní hru Válka má jednoduchá pravidla - vykládáte před sebe karty s různými motivy a barvami a pokud vyložíte stejný motiv jako už na stole je, nelítostně se vrhnete po špulce niti zbavené, přičemž cestou drancujete svými nehty i klouby vše co vám stojí v cestě, převážne však ruce ostatních o malinko rychlejších hráčů... I tato hra nás chytla natolik, že jsme se vzájemně dobrovolně mrzačili v několika kolech...

S adrenalinem na vrcholu, rukama dodrápanýma do krve a třesoucíma se jak před výběrem toho správného drátku u nekompromisně odtikávající bomby jsme se vrhli na variaci mikáda ve formě Křivé Tower v Řečkovicích... Tato hra byla napínavá jak Lubošovo kvalitně smotané bungee lano a v některých momentech naprosto popírala fyzikální zákony, když tři celá kola nehodlala spadnout ve chvíli, kdy to všichni považovali za naprosto nevyhnutelné... Z této radostné kratochvíle je asi nejvéce fotek a videozáznamů a ty vám budou samozřejmě poskytnuty v plné kvalitě...

Po několika likvidacích barevné věžičky následovalo pár krátkých partiček pokeru, společnost se začala pomaličku rozpadat, dali jsme si několik kol standardního žolíka, tentokrát již pouze ve čtyřech, nahodili pojistky, který se mi povedlo vyhodit tím, že jsem rožnul v koupelně, pak pár dalších kol žolíka a když mi o půl čtvrté ráno volal kamarád, že už se blíží jako náš odvoz, bylo jasné, že se celá párty přehoupla do svého konce a tedy i vyvrcholení... A nabízí se zhodnocení...bylo to prostě super... Rádi se povedlo udělat luxusní večírek se spoustou dobrého jídla, pití a s nekončící zábavou... Tak snad si můžeme jen přát, že to nebyla poslední taková akce...

Jo a hit dnešního večera byla napichovátka...

Oslava promocí s Plašmuškama - foto

Nastavení přístupu

Teď trošku technicky...jelikož jsme se dohodli, že blog bude pouze pro 'zaměstnance' Brněnské Plašmuškárenské, tak je potřeba udělat opatření... Bude potřeba pro přístup email a heslo neboli účet na googlu... Kdo ho má a má ho pod mailem, který standardně používá ke komunikaci s ostatními Plašmuškami, tak nemá problém...kdo ho nemá, tak vám v několika málo krocích ukážu jak na to:

• přejdete na tuto adresu


• vepíšete mail, který normálně používáte a heslo, které chcete pro přihlášení na Google používat...nemusí být nutně stejné jako heslo k vašemu mailu...a následně heslo zadáte ještě jednou


• v umístění pokud nemáte, tak si najdete Česká Republika (Česko) a poté opíšete znaky, které vidíte na obrázku...to je ochrana proti spamu a jiným robotům


• pak už jen kliknete na Přijímám. Vytvořit účet a máte to...na mail vám dorazí potvrzovací email, ve kterém kliknete na odkaz a tím je vše aktivováno a hotovo...a teď až to zase zamknu, tak se budete přihlašovat svým mailem a heslem, které jste si zvolili...jednoduché, co říkáte?!

Pokud máte nějaké dotazy, tak se ptejte na všech možných komunikačních kanálech (zde pod článkem, ICQ, FB, FBI, CIA, NHL,...)

Grafem k lepším výsledkům

Včera byl trénink....to se tak v pátek stává...poměrně často...asi tak každej týden... Včera byla ale poměrně chudá účast, čítající šestero členů. Nějak se to prostě sešlo a všichni si radši vyrazili na služebky, na hory, do stanů, chýší, či iglů a na volejbal se vyflákli. Ale tak co už, i v šesti může být sranda... A sranda byla... Žabák si zramoval koleno, na jak dlouho to bude ukáže asi až odborné oko mistra felčara... Jinak se nám asi nikomu nic nestalo...jen já s Šímou jsme párkrát málem vypustili duši, což Jiřka komentovala suchým 'co je kluci...?' nebo nějakou podobnou hláškou...

Trénink jsme pak pěkně dočutali až do konce a splavení jak koně (teda...někteří), jsme se těšili na zasloužené pivko v naší oblíbené (rozuměj jediné širokodaleko s nepříjemnou obsluhou a brzkou zavíračkou) hospůdce. Zde se velká část večera točila kolem sofistikovaného grafu, který po třech pivech začala na mé přání Ráďa vytvářet a jednalo se o graf nálady některých členů týmu (viz. níže).



Na grafu můžete nalézt několik složitých a zdánlivě nelogických čar vedených odbornou rukou naší nově otitulované inženýrky, a možná proto je tento kousek papíru pro oko laika naprosto nepřehledný...zkusím to zde trošku rozluštit:

- v levém horním rohu nalezneme diagram...to jsem si vyžádal jako první, ale bohužel mé tupé mozkové závity nezabraly a proto jsem si vyžádal další podklady v podobě grafu, který naleznete uprostřed pozlaceného pergamenu...teda...účtenky z Vágnera

Diagram:

• levý horní obdelníček s vepsaným R a značkou minus znamená, že Ráďa přišla na trénink v poněkud pochmurné náladě


• obdelníček s vepsaným obráceným N (čili И) znamená Šímu, čili to má být M, ale hádejte se s technikem...absence pluska, která by v tomto obdelníčku pravděpodobně měla být je poněkud matoucí, ale necháme to být...jeho nálada je po příchodu na trénink v dobré formě


• následný vývoj je z diagramu naprosto nesrozumitelný, takže se přesuneme ke grafu...alkoholem zastřený mozek někdy zřejmě lépe chápe

Graf:

• v levém spodním rohu velká propisková kaňka znamená náladový bod mrazu...zde přichází Ráďa na trénink


• zpočátku čárkovaná (jak je dle legendy správně) je následně nahrazena tečkovanou, ale obé vyobrazuje vzrůstající náladu slečny inženýrky během tréninku


• naopak plná čára, jak je dle legendy vidno patřící Šímovi, se drží na hladině normální, ale po spatření zachmuřeného obličeje Rádiného se bleskovým tempem snižuje na úroveň její, protože náš tým je v tomto ohledu poněkud labilní a snažíme si udržet hladinku všeho tak nějak na podobné úrovni...tedy nálada, alkohol,...a tak...už mě nic nenapadá...jó, ještě zranění, tam se taky dost trumfujem...


• kdežto já, představující čerchovanou čáru, jsem jakožto dosebezahleděná individualita v tento den proti výkyvům nálad svých společníků naprosto imunní, a proto se moje čára drží, po korekci drobných výkyvů, stále na stejné hladině


• až zkraje, kde je vidět svislá čára představující vstup do hospůdky, respektive stav těsně před tím než je před nás postaveno pivo, jde nálada všech zúčastněných prudce nahoru a tam se povětšinou drží...občas přišly na přetřes různé otázky a témata, které grafem zamávaly, ale to už necháme u ledu...


• jo a to AA a VV je ukázka technického/netechnického písma...vidíte ten rozdíl? Ne? Jakto, to je přece jasný...vlevo je A psáno tak, jak je napíše obyčejný smrtelník, tedy jedním tahem stříšku a pak tam smrkne jednu vodorovnou čáru, kdežto vpravo je A děláno čárku po čárce, tedy napřed /, pak \ a nakonec -, tedy tak, jak to napíše technický absolvent nějakého vyplachovacího ústavu AKA škola...

Ve skutečnosti se kreslení do tohoto pergamenu ještě rozrůstalo, ale než mi dovolili udělat další snímeček, tak mi papír vzali, zmačkali...teda...zmačkala ho jedna nejmenovaná, v legendě vyobrazená čárkovaně... No a zbytek večera už se tak nějak táhl v dobré zábavě, povídání o volejbale, povídání o dnešním večeru, kdy se bude slavit Rádina promoce, pomlouvání toho kdo byl právě na záchodě, povídání o volejbale, popíjení pivka, telefonování přítelkyním, povídání o volejbale, a tak...však to znáte ti co jste tam nebyli a ti co jste tam byli, tak víte...

Tak to je radši všechno...zas je to dlouhý jak sviňa, nikdo to nebude číst a já se budu chvástat, že příště už to tak dlouhý neudělám...ale to není tak lehký, to prostě začnete a jedete a najednou toho je třikrát tolik než byste chtěli a vy máte pocit, že toho máte napsanýho teprve půlku...mno...tak snad aspoň někdo to číst bude...

Tak příjemný den a těším se na večer...ukážem těm vesničanům jak se paří

Jo a ještě něco...slovo dne je konotativní...teda...aspoň myslim...

Únorový AVLko...

Troška praktických informací ještě nikoho nezabila (pokud vím) a tak se koukneme rychlostí splašeného mustanga na to co nás čeká již příští neděli. Hrát bychom měli (alespoň podle informací dostupných na netu) společně se třetí ligou a prozatím tam je napsán jen jeden zápas a ten je až jako devátý v pořadí, tedy až kolem třetí hodiny... Pokud není v časoprostorovém kontinuu nějaká díra, tak bychom měli hrát ještě jeden zápas, který tam ale zatím není napsán, takže je možné, že se budou odehrávat nějaké změny... Proč sem teda vlastně píšu? Ále tak aby tu něco bylo...

Aktuální info zde!

Mějte se co nejlíp a těším se na večerní potrénováníčko

Blogmušky táhnou...

Je to už nějaký pátek co jsme se bavili o tom, že bychom vytvořili pro naše milé Plašmušky stránky...jelikož se v práci teď tak trošku nudím, tak jsem to prozatím nahradil tím, že jsem vytvořil blog... To jestli se prosadí nebo upadne v zapomnění a budeme se nadále soustředit jen na Facebook je ve hvězdách, ale tak třeba se ujme a budeme zde nacházet aktuální zápasy, aktuální výsledky, aktuální zranění (to aby se mohl podívat i soupeř a vyladit podle toho taktiku), aktuální doping, množství vypitého alkoholu na hlavu, blacklist našich znesvářených týmů, informaci o tom, na kterém blacklistu, kterého týmu figurujeme my, no a prostě všechny důležité i pouze zajímavé informace, ke kterým se budeme rádi vracet až budeme staří a šediví...a že k tomu nemáme někteří daleko, že Zbyňo ;) Teda fuj...stydim se! Du si nasypat popel na hlavu a pojedu domů...co tady furt budu strašit v práci... Tak tímto začínám první příspěvek a doufám, že další budou následovat... Kdo bude chtít přispívat taky, tak stačí říct, mrsknu ho mezi přispěvatele a může vesele vesele vesele vesele...to...co sem to...jo, přispívat...Jiřka s Martinem můžou klidně i přizpívat ;)

Vinčuju Všem Veselýho Valentýna (blink! )...

F.