Přátelsky nepřátelský víkend...

Sedmá hodina v pátek večer neznamená nic jinýho než odchod na volejbal. Ani dnes to nebylo jinak...vlastně...trošku bylo. Jiné to bylo v tom, že tento pátek nás nečekal trénink, ale přátelák. A to přátelák tajemný, protože o soupeři jsme nevěděli zhola nic.

Začátek podle toho taky vypadal. Už od našeho laxního až polomrtvého 'ejhrej' pokřiku...teda '(n)á-hrej' pokřiku bylo vidět, že se někde stala chyba. Jak správně řekl Šíma, asi jsme se styděli, protože jsme hráli hrozně opatrně, a tak nějak zpomaleně. No, ale tak i mistr tesař se někdy utne a u nás to platí dvojnásob...ehm...to je asi blbost...neplatí to u nás dvojnásob, prostě každej den není posvícení...tak...tohoto pořekadla se budem držet. Nicméně, první dva sety stály za starou Belu...tak mě napadá...kdo je to ta stará Bela a co udělala, že je chudák pořád propírána jako synonymum něčeho co se nedaří...no nic...tak dál... Třetí set už byl o něčem jiným. Pomaličku jsme se dostávali do své hry, Zbyňa začal agresivně blokovat, Šíma začal agresivně smečovat a Pája dělal agresivní žabky...jedna byla tak agresivní, že málem hlavou prorazil zeď...teda...kůl...

No a čtvrtý a pátý set, to už byla zase Plašmuščí pohádka. Agresivní smeče a bloky se staly ještě agresívnějšími, každý stál kde měl (většinou) a hlavně se nám prostě dařilo je drtit. Bohužel čas byl proti nám a tak se nám nepovedlo jejich tříbodový náskok dohonit. Ale nevadí, určitě to nebyl poslední přáteláček, který jsme s nima hráli a výsledek 2:3 taky není špatný...obzvlášť, když jejich třetí bod byl ze stavu 25:27.

Toť páteční volejbal. Teď do páteční hospůdky. Ta nám nachystala jedno obrovské (a na tuto hospodu nutno říct kupodivu) pozitivní překvapení. Jak jsme dosedli ke stolu, tak za dvě minutky plus minus dorazil barman a na stůl nám rovnou vyskládal pivka, kofoly, prostě tak jak bychom si to stejně objednali. No fantazie. Dále se večírek nesl v pozitivním duchu, někteří se ještě před volejbalem zvládli zhulit antialergenníma práškama a v hospodě s nima byla ještě větší sranda než jindy, málo se pomlouvalo a opět se hodně mluvilo o volejbale. Ale to nám nevadí, to my máme rádi... Za zmínku pak stojí už jen koulovačka na zastávce a tradiční jízda s plným autobusem Španělů...

Tak to byl pátek...a teď k neděli. V tento den nás čekaly dva zápasy ligy, jeden s týmem tabulkově výrazně lepším a jeden s tabulkově výrazně horším. Jak to již psal Pája na FB, Plašmušky v tento den zahrály koncert hodný zapamatování. Všechno fungovalo, tak jak by mělo, ale jak často bohužel nefunguje. Blokaři blokovali seč jim síly stačily, smečaři smečovali s vervou snad ještě větší a obzvlášť Pája si vychutnával své nádherně vypočítané rožečky a lajničky. Jiřka lítala po kurtu jak splašená, takže všechno měla, Šíma tradičně smečoval těsně za trojku, Ráďa nahrávala co jí síly stačily a nemoc dovolila, Zbyňa blokoval i smečoval jako by na tom závisel lupen na mejdan na Flédě a já...no...co já...já jsem si tam hopsal a občas do něčeho bouchl, aby se neřeklo, že nic nedělám...

A z tohoto koncertu jsme si odvezli pět bodů z šesti možných a to jen proto, že se nám povedlo pokazit si jeden jediný set, který jsme prohráli krásných 23:25. To je ta naše kouzelná koncovka. Ale tak co už, snad ten jeden bod nebude příliš důležitý a aspoň jsme si dali jednu příjemnou 'kravatovou přestávku'...

Když jsem na tyto zápasy šel, bavil jsem se s Pájou, že pak asi ani nepůjdu na pivo, že půjdu pochrupkávat k hokeji...mno...samozřejmě se nezadařilo. Vyčerpanost mě opustila, kdežto žízeň a samotná chuť na pivo byla velmi silná. Takže tradičně Racek. Tam bylo další pozitivní překvapení tohoto víkendu a sice vynikající boršč. Ten jsme si dali sice jen dva, ale já za sebe můžu říct, že opět pecka. Odtam jsme se kolem sedmé odkutáleli domů...teda...mysleli jsme, že jedem domů, ale ve skutečnosti se Šímovi povedlo nás ukecat (trvalo mu to obě dvě vteřiny) ještě na jedno ("Ale fakt jen jedno"), kde bude i Pavel. Tak jsme dorazili do Slovanu, šli do Stodoly (já, Pája a Zbyňa) a čekali na Michala s Pavlem. Mno...tak to jedno ("Ale fakt jen jedno") jsme vypili než ti dva došli. Když jsme jim volali poprvé, tak řekli, že budou za deset minut tam. Když jsme jim za pětadvacet minut volali podruhé, řekli, že už jsou na cestě (vycházeli z místa, které se nacházelo asi tak dvacet kroků od vchodu do hospody) a že tam jsou za pět minut. Když za další čtvrt hodinu dorazili, tak já už pil svoje druhý jedno pivo. Zvládl jsem ještě třetí jedno pivo a pak už bylo třičtvrtě na devět a bylo potřeba stíhat hokej (kterej jsme btw přesně jak jsem říkal prohráli)...

No ale byl to velmi příjemnej a plodnej víkend a pokud někdy aktualizujou tu tabulku na AVL, tak třeba i uvidíme, jestli jsme se opravdu přesunuli na to dvanáctý místo jak předpovídal Pája... Tak za tři tejdny na Kopytech děcka...

Úryvek z knihy Deset let s Plašmuškami,

nakladatelství Vydejsisám

"Pátek, 19. února 2010, kolem sedmé večer:

Snad mám všechno, pomyslel si mladík. Kabelu přes rameno, které od toho osudného večera loňského roku chybí funkční zip, si nachystal blíž ke dveřím a začal hledat něco, čím by alespoň částečně budil zdání, že je kabela zapnutá. Tři sichrhajcky, včetně jedné vypadající jako součást starověkého mučícího nástroje, byly dostatečné opravdu jen k tomu, aby budily to zdání. Velká ručička nebezpečně atakovala dvanáctku a bylo potřeba vyrazit. Ještě naposled zkontroloval obsah kabely, nazul své pestrobarevné boty, svou pestrobarevně zašpiněnou bundu, kabelu hodil přes rameno, zběžným ohledáním zkontroloval přítomnost peněženky, klíčů, mobilu a s rukou na vypínači se vrhnul do potemnělé chodby.

Jelikož od poslední kontroly času se ručička opět o pár minut posunula, bral schody po dvou a na trolejbus běžel mírným klusem. Cestou si do uší nasoukal sluchátka a několika rychlými doteky na displej telefonu se mu do uší začala linout taneční hudba z pera Paula Van Dyka. Trolejbus zastavil vedle obrubníku několik desítek vteřin po mladíkově příchodu na zastávku a jakmile všichni nastoupili, s typickým hučením se rozjel po své standardní trase. Cesta ubíhala rychle a než Paul stihl zahrát svůj třetí setík, sahal mladík po vypínači na svých sluchátkách, aby vypnul hudbu, která mu pomohla zkrátit si čas při cestování.

Vstoupil do místnosti, pozdravil hlídačku za sklem, po levé straně automaticky sáhl po sáčku na boty a při zjištění, že je v místnosti sám se začal zbavovat svršků. Netrvalo ani minutu, když se do dveří, kterými před chvílí sám prošel, začali soukat další účastníci dnešního tak trochu jiného tréninku. Kromě jedné, samé neznámé tváře. Pozdravili se a po výměně klíčů za v plastu zalitý doklad se začali přesouvat do šaten. Napětí zatím jen lehce nad normálem i přes to, že byl v místnosti se samými neznámými lidmi. Ti 'jeho', jak jim někdy říkal, se zatím neukázali. Hlavou mu proběhlo snad tisíc myšlenek co všechno se může stát každému jednomu z nich při cestě na místo jako je toto. Uběhlo několik dalších minut a žádná známá tvář se zatím neukázala. Už téměř začal panikařit, když se někteří známí konečně objevili a typickým "Ahoj" způsobili, že se mladík trošku uklidnil. Ne úplně, protože stále ještě nebyli kompletní.

Cesta po schodech dolů, kde se má vše odehrávat, v čele skupiny, kde nemůže očekávat žádnou oporu, probíhala poklidně, jen s občasným slovem či dvěma pro zmírnění atmosféry a uklidnění vlastní nervozity. Čas ještě nedospěl ke správnému bodu a tak bylo nutno čekat. Jak já nesnáším čekání, pomyslel si, ale hned tuto myšlenku zaplašil a pohledem si začal měřit soupeře. Nevypadají tak hrozivě jak se o nich povídá. Jsou velcí, to ano, vlastně spíše mohutní a pro to, co se hodlá za pár minut odehrát není velikost respektive mohutnost tou hlavní veličinou. Ne, člověk musí být hlavně hbitý, musí pořád dávat pozor, protože rána může přijít kdykoliv a prakticky odkudkoliv.

Po schodech konečně přicházely známé postavičky...konečně přicházejí ti 'jeho'. Jeho klid byl nyní ještě o něco větší. Už nezbývalo mnoho času, snad jen pár desítek vteřin a dveře se otevřou a oni vpochodují do velké místnosti, která se pro další dvě hodiny měla stát jejich bojištěm. Nakonec dorazili všichni, kteří měli. Je to dobrý, znělo mu v hlavě...hlavně být v klidu. Nestihl se ani pořádně zamyslet nad taktikou, když se dveře otevřely a z místnosti začaly vycházet zničené postavičky v propocených úborech a s výrazem znavení ve tváři. Tak takhle nějak budeme vypadat až to skončí? Snad ne hůř. Není čas myslet na to co bude, teď je potřeba bojovat. Do místnosti se nahrnuli všichni a každý si šel po svých. Někdo se šel protahovat, někdo šel chystat nářadí a náčiní na bitvu, jiný jen posedával nebo polehával, aby ještě trošku uklidnil svoje nervy.

Když bylo vše nachystáno, dostal se mladík do chumlu těch 'svých' a poslouchal co mu bylo kladeno na srdce. Hlavně se na vše soustředit. Tým zahalekal bojový pokřik. Trošku zvadle, pomyslel si. Tohle nebude dobrý, to nebude vůbec dobrý. A nebylo. První dvě kola bylo všechno tak nějak špatně. Něco se děje, něco není v pořádku. Musí se uklidnit, všichni se musí uklidnit a dělat to co umí, co jindy dělají naprosto automaticky. Až třetí kolo se začalo trošku dařit, lidi stáli tam kde měli, útoky soupeře byly občas dobře odraženy a útoky na soupeře měly konečně správnou sílu. Ale pořád to nebylo ono. Vždyť oni přece nejsou tak silní. Musíme se víc snažit, dostat ze sebe ještě o něco víc, blesklo mu hlavou. Jako by ho ostatní mohli slyšet, a tak ve čtvrtém kole už bylo všechno jinak. Soupeř se skládal pod drtivým útokem a sám nebyl schopný toho mnoho udělat...docházely mu síly. Teď je ten správný čas, teď se vše otočí. A bylo to tak.

Soupeř odolával stále hůře a nedařilo se mu odrážet smělé a tvrdé útoky. Nestíhal být kde být měl, vše bylo na něj až příliš rychlé. A takhle to mělo být už na začátku, pomyslel si již poněkolikáté ten večer. Minutový číselník se přehoupl na číslo 11 a hodiny ukazovaly 21. Už není moc času, ale třeba se to ještě podaří. Čas byl teď proti nim a soupeřovo nasazení na začátku se mu zdá se vyplatí. Ale není čas se vzdávat, je potřeba jít do dalšího kola s ještě větší vervou. I to se povedlo, ale čas byl nekompromisní...zbývalo necelých pět minut do konce a už nebylo cesty zpět, už se jim nepodaří tuto bitvu vyhrát. Ale nevadí, ještě není všem dnům konec a hlavní je, že všichni zvládli celé dvě hodiny bez ztráty kytičky a mohou odejít s hlavou vztyčenou..."

Nevím jak se vám to četlo a je to trošku Sci-Fi, ale chtěl jsem to zkusit...snad to není tak hrozný jak se obávám...

Dnes přáteláček, v neděli AVLko...

Plašmušky čeká v těchto dnech několik netréninků... Dnes nás čeká tým, o kterém nevíme zhola nic...teda až na jméno - B.A. Tag Team a na to, že tam hraje jeden můj kamarád...zbytek bude překvápko...snad příjemné...

Druhá věc a sice AVLko má snad konečně finální podobu... Tu najdete zde a jak vidíte, tak hrajeme pouze dva zápasy (nic nepískáme) a hrajeme chvilku před druhou...takže sraz kolem čtvrt předpokládám...

Tak ať se nám daří...

Kamínka - ráj Plašmušek - mým okem a hlavou (video included - The Best of Kamínka)

Moje povídání o loňském zářijovém turnaji na Kamínkách v Roštíně...vím, že většina z vás už to četla, ale chtěl jsem, aby to kromě mého FB profilu bylo i zde, včetně 'motivačního videa'...

Déšť bubnoval na střechu vínového kombíku už dlouho předtím než se nalodila nadpoloviční většina Plašmuščího týmu. Auto bylo přecpáno zavazadly, která v sobě skrývala vybavení potřebné pro úspěšné přežití a hlavně užití víkendu mimo naše domovy. Trojice postav se právě zastavila na parkovišti, aby se zde nalodila poslední pasažérka. Déšť již téměř ustal, ale mračna se stále převalovala nad našimi hlavami a nejedna myšlenka zabloudila k zítřejšímu dni, který měl být buď plný volejbalového zápolení, nebo plný dešťových kapek dopadajících na okno hospůdky, odkud bychom prázdná hřišťátka jen smutně pozorovali.

Naplnění auta trvalo jen zlomek času stráveného na parkovišti, většina se ho naopak točila kolem nové a hrozivé informace, jenž nám nějakou náhodou vyvstanula na mysli. Jednalo se o zásadní problém zaplacení respektive nezaplacení startovného. To mělo být zaplaceno již dávno před dnešním deštivým dnem. Dech se začal zrychlovat a tep zvyšovat, když se Šíma chopil telefonu, aby zkusil zavolat na neznámé číslo snažící se ho před dvěma dny kontaktovat. Teorie to byla správná a ono neznámé číslo patřilo organizátorovi celé akce, na kterou se málem jelo zbytečně. Doutníček, cigárko a pár hltů slivovičky na uklidnění, to vše stačilo k tomu, aby se klid vrátil do našich srdcí, rozklepaných nohou a zplašených plic. Jen řidič si musel vystačit s alkoholovými výpary rychle plnícími vínový kombík a ujištění, že na místo nejedeme zbytečně. Cesta ubíhala klidně a v rámci možností rychle a na místo jsme se bezpečně dostali již chvilku po osmé hodině večer.

Zbytek týmu jsme našli na verandě hospůdky, v jejímž nitru se konala soukromá narozeninová oslava, popíjející všelijaké dobrůtky obsahující alespoň stopové množství alkoholu. Bylo potřeba srovnat hladinku týmu a tak se do toho naše quarteto muselo opřít a začít nasávat také. Řidič chudák to měl těžší a musel zabrat, aby je v disciplíně debužírování chmelových laskomin respektive horkých svařáčků nenechal příliš vepředu. Jediná časová překážka byla ve vyskládání plně naloženého vehiklu. Všichni pasažéři se tohoto úkolu zhostili s vervou sobě vlastní a do pár minut bylo plné auto prázdné a naopak chatky začaly přetékat našimi věcmi potřebnými k navození domácí atmosféry. Hbité volejbalové prstíky nachystaly jen to nejnutnější na přežití předturnajové noci a všichni jsme se přesunuli zpět k našim půllitříkům a horkým hrníčkům.

Zábava s přibývajícím množstvím alkoholu sílila a nás začaly napadat myšlenky, které střízlivého člověka napadnou jen ztěží. Jedna z hlavních myšlenek toho večera bylo, jak získat burčák, vonící osaměle na barovém pultíku. Tento nápoj nebyl standardním vybavením hospůdky, ale byl dovezen vlastními silami na soukromou oslavu samotným oslavencem. Zákaz tento mok podávat, prodavát, nebo snad dokonce předávat komukoliv z neúčastníků oslavy nechtěl nikdo z barmanů porušit. Zkoušela to všechna děvčata, ale na neoblomné barmany nic neplatilo. Tvrdohlavá Evička se ovšem tak lehce nechtěla vzdát, neboť touha sladkého kvašeného moku byla až příliš lákavá. Když ani ona z barmanů nedostala víc než záporné kroucení hlavou, sehnala si alespoň zdroj všeho toho burčáku a šla si promluvit přímo s ním. Netrvalo dlouho a na stole se leskl džbánek s lahodným nápojem a tři skleničky. Zklamání z chutě vybojovaného nápoje nemohlo zkazit ten silný zážitek z celovečerního úspěšného snažení. Večer se už měl pomalu blížit svému konci, ale veranda před hospůdkou nám již nebyla dost velká, a tak jsme se přesunuli na dětské hřiště sousedící přímo s verandou. Bláznění na žirafách, psech nebo co to bylo za šílená pružinová zvířata, je zdokumentováno a umístěno veřejně jako odstrašující případ pro ostatní.

Pátek se pomalu přehoupl v sobotu a my, jakožto zodpovědné družstvo, jsme se vydali na kutě. Pánská část osazenstva do své chatky, dámská zase do své. Jako zodpovědná část družstva se nakonec ukázala být chatka pánská, neboť dámy se, pod výmluvou utužování vztahů s protihráči a vybojování jejich podpory pro zítřejší turnaje, vrátily do hospody a pokračovaly už naprosto nestřeženy. Jak se další den ukázalo, na výkon ani jednoho z děvčat to nemělo téměř žádný vliv.

Noc byla dlouhá, studená, větrná a vrzající, minimálně v jedné z chatek, kde by stabilita postele mohla být přirovnána snad jen k děravému člunu uprostřed rozbouřeného oceánu. I přes spánkový deficit, zapříčiněný nevhodným vybavením chaloupky, se podařilo celému klanu vymotat z postele dostatečně brzo na to, abychom stihli rozcvičku...pokud by nějaká byla. Jelikož žádná nebyla, mohlo přijít na řadu jídlo, pití, psychická příprava na samotné turnaje a hlavně šamanský rituál, zajišťující slunečné a bezvětrné počasí. To se povedlo pouze napůl, a tak bylo většinu dne buď slunečno a větrno, nebo zataženo a bezvětří. Se zpožděním pouhých patnáct minut byl tým připraven v hospodě k vyslechnutí denního hlášení. To bylo nakonec vyřknuto až po dalších patnácti minutách a jeho obsahem byla absence mnoha týmů a nutnosti celkově překopat celý rozvrh zápasů...jinak řečeno, čas na trénink.

Jakožto jediné družstvo trénující v nově nabitém volném čase, jsme se cítili poněkud nesví, ale jelikož se nám to stává poměrně často, nijak nás to nevyvedlo z míry. Jak se říká těžko na cvičišti, lehko na bojišti, a tak jsme první tři zápasy velmi lehce všechny pukli, jak nafukovací balónky na přehlídce kaktusů a naše psychická síla byla zmučeně zkroucená v koutcích našich duší. Naštěstí se našel spásný nápad, spásná berlička, která nám vrátí radost ze hry a rozptýlí obavy. Tím nápadem, nebo spíše tou berličkou nebylo nic jiného než v petlahvi uzavřená, průzračná, voňavá makedonská Rakia. Povinné dva hlty byly iniciativnějšími z nás násobeny až mocněny. To způsobilo, že tým jako celek se stal opět celkem a né pěti individualitami zakřiknutými ve vlastní fyzické schránce. Šestá individualita standardně operující na hřišti jako nejpevnější a nejzkušenější článek se ke zlosti své i celého týmu zranila již v prvním zápase a zbytek sledovala již pouze zpoza hřiště případně okem kamery.

V prvním zápase po znovunabité energii a seběvědomí se nám podařilo jeden set vyhrát a tím si splnit náš velmi nízký nárok pro tento turnaj. Poslední dva zápasy s jasně lepším soupeřem pro nás byly už jen bombónkem k vyblbnutí, zahrání si a vybití veškeré energie pro večerní pohodové grilování. Jeden set jsme sice měli nachystaný jako dramatický s našim úspěšným koncem, ale jelikož do scénáře nikdo nepromítl pravidlo '25 a dost', původně plánovaná výhra 27:25 se nemohla uskutečnit a nám tak nezbylo než zklamaně koukat na výsledek 24:25. I tak to byl jasně nejlepší, nejkoukatelnější a pravděpodobně i fyzicky nejnáročnější zápas co pamatuji.

Večer nás čekala sladká odměna za náš jeden vyhraný set a za naši bojovnost proti favoritům. Byla jí stejně jako v minulém půlročníku grilovaná masíčka dvou druhů. Vepřová krkovička a kuřecí stehna nám dodala novou energii potřebnou k zvedání půllitrů až do výšky úst, k fandění našim zabedněným fotbalistům i ke zpívání táborových vypalováků u vodní dýmky. Večer to byl úžasný a videa z tohoto víkendu to jen potvrzují.

Zkusím teď trošku zariskovat a řeknu, že se všichni těšíme na další půlročník, který jak doufáme se bude konat opět na jaře a kde snad nebudeme chybět ani my a to v plné sestavě...

Kamínkám jednou NÁ-...

Děkuji Evičce za zázemí a chutné pokrmy, Šímovi za to, že se i přes jeho zranění nesesypal a dál nás koučoval z lavičky, všem hrajícím i nehrajícím za to, že se ten víkend tak pěkně vydařil a v neposlední řadě taktéž obsluze hospůdky, která byla jedním slovem prostě úžasná...

Rádina promoční oslava pro Plašmušky...

Bowle (Sangria), víno, pivo, kofola, voda, brambůrky, popkorn, slaní šneci, jednohubky, hrozny, mandarinky, šest až osm dobře naladěných lidí, sedačka, dva bobky, dva stoly, postel, střelený kačeny, jungle speed, poker, žolík a akási Křivá Tower v Řečkovicích, to je stručný výčet toho co nás potkalo třináctýho v sobotu...Ráďa nás pozvala k sobě do svého útulného pokojíku i své útulné kuchyňky, aby s námi oslavila své promoční úspěchy a taky abychom se jednou sešli taky jinde než v tělocvičně nebo v hospodě...

Trapně dochvilní Zbyňa s Jiřkou byli již v sedm nastoupeni a připraveni slavit se a bavit se, kdežto já s Pájou a Evičkou jsme dorazili s akademickou půlhodinkou v zádech... Jako důležitý aspekt tohoto večera musím vyzdvihnout, že jsme se o volejbale bavili tak minimálně, jak se nám to snad ještě nikdy nepovedlo... Oproti tomu jsme se bavili u několika zajímavých stolních her, kdy nejvíc nás asi ovládly střelený kačeny (nebo aspoň mě určitě) a také napínavá a nervydrásající chirurgická hra jejíž název má myslím něco společného s věží... Popisovat není nutno, fotky budou mluvit dosti jasně...

Bowle pomalu docházela, Šíma s Martí pomalu přicházeli a kačenky úspěšně mizely v útrobách bezedného rybníku, kde se v tuto chvíli již nejméně devět desítek zdechlých opeřenců různých barev tlejících ve svých kdysi krásně zbarvených pírkových kožiších nachází... Nicméně zábava byla v plném proudu a přibývající mrtvolky usmívajících se kačenek na hromádce před každým z nás na tom nemohlo pranic změnit...

Když jsme postříleli dostatečné množství nevinných kachňátek, bylo na čase potrápit naše oko a postřeh v jednoduché leč tikvyvolávající hře s názvem Jungle speed... Tato variace na jednoduchou karetní hru Válka má jednoduchá pravidla - vykládáte před sebe karty s různými motivy a barvami a pokud vyložíte stejný motiv jako už na stole je, nelítostně se vrhnete po špulce niti zbavené, přičemž cestou drancujete svými nehty i klouby vše co vám stojí v cestě, převážne však ruce ostatních o malinko rychlejších hráčů... I tato hra nás chytla natolik, že jsme se vzájemně dobrovolně mrzačili v několika kolech...

S adrenalinem na vrcholu, rukama dodrápanýma do krve a třesoucíma se jak před výběrem toho správného drátku u nekompromisně odtikávající bomby jsme se vrhli na variaci mikáda ve formě Křivé Tower v Řečkovicích... Tato hra byla napínavá jak Lubošovo kvalitně smotané bungee lano a v některých momentech naprosto popírala fyzikální zákony, když tři celá kola nehodlala spadnout ve chvíli, kdy to všichni považovali za naprosto nevyhnutelné... Z této radostné kratochvíle je asi nejvéce fotek a videozáznamů a ty vám budou samozřejmě poskytnuty v plné kvalitě...

Po několika likvidacích barevné věžičky následovalo pár krátkých partiček pokeru, společnost se začala pomaličku rozpadat, dali jsme si několik kol standardního žolíka, tentokrát již pouze ve čtyřech, nahodili pojistky, který se mi povedlo vyhodit tím, že jsem rožnul v koupelně, pak pár dalších kol žolíka a když mi o půl čtvrté ráno volal kamarád, že už se blíží jako náš odvoz, bylo jasné, že se celá párty přehoupla do svého konce a tedy i vyvrcholení... A nabízí se zhodnocení...bylo to prostě super... Rádi se povedlo udělat luxusní večírek se spoustou dobrého jídla, pití a s nekončící zábavou... Tak snad si můžeme jen přát, že to nebyla poslední taková akce...

Jo a hit dnešního večera byla napichovátka...

Oslava promocí s Plašmuškama - foto

Nastavení přístupu

Teď trošku technicky...jelikož jsme se dohodli, že blog bude pouze pro 'zaměstnance' Brněnské Plašmuškárenské, tak je potřeba udělat opatření... Bude potřeba pro přístup email a heslo neboli účet na googlu... Kdo ho má a má ho pod mailem, který standardně používá ke komunikaci s ostatními Plašmuškami, tak nemá problém...kdo ho nemá, tak vám v několika málo krocích ukážu jak na to:

• přejdete na tuto adresu


• vepíšete mail, který normálně používáte a heslo, které chcete pro přihlášení na Google používat...nemusí být nutně stejné jako heslo k vašemu mailu...a následně heslo zadáte ještě jednou


• v umístění pokud nemáte, tak si najdete Česká Republika (Česko) a poté opíšete znaky, které vidíte na obrázku...to je ochrana proti spamu a jiným robotům


• pak už jen kliknete na Přijímám. Vytvořit účet a máte to...na mail vám dorazí potvrzovací email, ve kterém kliknete na odkaz a tím je vše aktivováno a hotovo...a teď až to zase zamknu, tak se budete přihlašovat svým mailem a heslem, které jste si zvolili...jednoduché, co říkáte?!

Pokud máte nějaké dotazy, tak se ptejte na všech možných komunikačních kanálech (zde pod článkem, ICQ, FB, FBI, CIA, NHL,...)

Grafem k lepším výsledkům

Včera byl trénink....to se tak v pátek stává...poměrně často...asi tak každej týden... Včera byla ale poměrně chudá účast, čítající šestero členů. Nějak se to prostě sešlo a všichni si radši vyrazili na služebky, na hory, do stanů, chýší, či iglů a na volejbal se vyflákli. Ale tak co už, i v šesti může být sranda... A sranda byla... Žabák si zramoval koleno, na jak dlouho to bude ukáže asi až odborné oko mistra felčara... Jinak se nám asi nikomu nic nestalo...jen já s Šímou jsme párkrát málem vypustili duši, což Jiřka komentovala suchým 'co je kluci...?' nebo nějakou podobnou hláškou...

Trénink jsme pak pěkně dočutali až do konce a splavení jak koně (teda...někteří), jsme se těšili na zasloužené pivko v naší oblíbené (rozuměj jediné širokodaleko s nepříjemnou obsluhou a brzkou zavíračkou) hospůdce. Zde se velká část večera točila kolem sofistikovaného grafu, který po třech pivech začala na mé přání Ráďa vytvářet a jednalo se o graf nálady některých členů týmu (viz. níže).



Na grafu můžete nalézt několik složitých a zdánlivě nelogických čar vedených odbornou rukou naší nově otitulované inženýrky, a možná proto je tento kousek papíru pro oko laika naprosto nepřehledný...zkusím to zde trošku rozluštit:

- v levém horním rohu nalezneme diagram...to jsem si vyžádal jako první, ale bohužel mé tupé mozkové závity nezabraly a proto jsem si vyžádal další podklady v podobě grafu, který naleznete uprostřed pozlaceného pergamenu...teda...účtenky z Vágnera

Diagram:

• levý horní obdelníček s vepsaným R a značkou minus znamená, že Ráďa přišla na trénink v poněkud pochmurné náladě


• obdelníček s vepsaným obráceným N (čili И) znamená Šímu, čili to má být M, ale hádejte se s technikem...absence pluska, která by v tomto obdelníčku pravděpodobně měla být je poněkud matoucí, ale necháme to být...jeho nálada je po příchodu na trénink v dobré formě


• následný vývoj je z diagramu naprosto nesrozumitelný, takže se přesuneme ke grafu...alkoholem zastřený mozek někdy zřejmě lépe chápe

Graf:

• v levém spodním rohu velká propisková kaňka znamená náladový bod mrazu...zde přichází Ráďa na trénink


• zpočátku čárkovaná (jak je dle legendy správně) je následně nahrazena tečkovanou, ale obé vyobrazuje vzrůstající náladu slečny inženýrky během tréninku


• naopak plná čára, jak je dle legendy vidno patřící Šímovi, se drží na hladině normální, ale po spatření zachmuřeného obličeje Rádiného se bleskovým tempem snižuje na úroveň její, protože náš tým je v tomto ohledu poněkud labilní a snažíme si udržet hladinku všeho tak nějak na podobné úrovni...tedy nálada, alkohol,...a tak...už mě nic nenapadá...jó, ještě zranění, tam se taky dost trumfujem...


• kdežto já, představující čerchovanou čáru, jsem jakožto dosebezahleděná individualita v tento den proti výkyvům nálad svých společníků naprosto imunní, a proto se moje čára drží, po korekci drobných výkyvů, stále na stejné hladině


• až zkraje, kde je vidět svislá čára představující vstup do hospůdky, respektive stav těsně před tím než je před nás postaveno pivo, jde nálada všech zúčastněných prudce nahoru a tam se povětšinou drží...občas přišly na přetřes různé otázky a témata, které grafem zamávaly, ale to už necháme u ledu...


• jo a to AA a VV je ukázka technického/netechnického písma...vidíte ten rozdíl? Ne? Jakto, to je přece jasný...vlevo je A psáno tak, jak je napíše obyčejný smrtelník, tedy jedním tahem stříšku a pak tam smrkne jednu vodorovnou čáru, kdežto vpravo je A děláno čárku po čárce, tedy napřed /, pak \ a nakonec -, tedy tak, jak to napíše technický absolvent nějakého vyplachovacího ústavu AKA škola...

Ve skutečnosti se kreslení do tohoto pergamenu ještě rozrůstalo, ale než mi dovolili udělat další snímeček, tak mi papír vzali, zmačkali...teda...zmačkala ho jedna nejmenovaná, v legendě vyobrazená čárkovaně... No a zbytek večera už se tak nějak táhl v dobré zábavě, povídání o volejbale, povídání o dnešním večeru, kdy se bude slavit Rádina promoce, pomlouvání toho kdo byl právě na záchodě, povídání o volejbale, popíjení pivka, telefonování přítelkyním, povídání o volejbale, a tak...však to znáte ti co jste tam nebyli a ti co jste tam byli, tak víte...

Tak to je radši všechno...zas je to dlouhý jak sviňa, nikdo to nebude číst a já se budu chvástat, že příště už to tak dlouhý neudělám...ale to není tak lehký, to prostě začnete a jedete a najednou toho je třikrát tolik než byste chtěli a vy máte pocit, že toho máte napsanýho teprve půlku...mno...tak snad aspoň někdo to číst bude...

Tak příjemný den a těším se na večer...ukážem těm vesničanům jak se paří

Jo a ještě něco...slovo dne je konotativní...teda...aspoň myslim...

Únorový AVLko...

Troška praktických informací ještě nikoho nezabila (pokud vím) a tak se koukneme rychlostí splašeného mustanga na to co nás čeká již příští neděli. Hrát bychom měli (alespoň podle informací dostupných na netu) společně se třetí ligou a prozatím tam je napsán jen jeden zápas a ten je až jako devátý v pořadí, tedy až kolem třetí hodiny... Pokud není v časoprostorovém kontinuu nějaká díra, tak bychom měli hrát ještě jeden zápas, který tam ale zatím není napsán, takže je možné, že se budou odehrávat nějaké změny... Proč sem teda vlastně píšu? Ále tak aby tu něco bylo...

Aktuální info zde!

Mějte se co nejlíp a těším se na večerní potrénováníčko

Blogmušky táhnou...

Je to už nějaký pátek co jsme se bavili o tom, že bychom vytvořili pro naše milé Plašmušky stránky...jelikož se v práci teď tak trošku nudím, tak jsem to prozatím nahradil tím, že jsem vytvořil blog... To jestli se prosadí nebo upadne v zapomnění a budeme se nadále soustředit jen na Facebook je ve hvězdách, ale tak třeba se ujme a budeme zde nacházet aktuální zápasy, aktuální výsledky, aktuální zranění (to aby se mohl podívat i soupeř a vyladit podle toho taktiku), aktuální doping, množství vypitého alkoholu na hlavu, blacklist našich znesvářených týmů, informaci o tom, na kterém blacklistu, kterého týmu figurujeme my, no a prostě všechny důležité i pouze zajímavé informace, ke kterým se budeme rádi vracet až budeme staří a šediví...a že k tomu nemáme někteří daleko, že Zbyňo ;) Teda fuj...stydim se! Du si nasypat popel na hlavu a pojedu domů...co tady furt budu strašit v práci... Tak tímto začínám první příspěvek a doufám, že další budou následovat... Kdo bude chtít přispívat taky, tak stačí říct, mrsknu ho mezi přispěvatele a může vesele vesele vesele vesele...to...co sem to...jo, přispívat...Jiřka s Martinem můžou klidně i přizpívat ;)

Vinčuju Všem Veselýho Valentýna (blink! )...

F.