Víkendový maraton...

Seděl u svého prvního piva se svými spoluhráči a přemítal cože se to všechno stalo. Dnešní den nebyl dobrý. Ani se nedá říct, že by nebyl dobrý v porovnání s těmi ostatními, on nebyl dobrý ani sám o sobě. Byla neděle večer a oni si začali povídat o právě proběhlém víkendu. Nedá se říct, že by to nebylo pěkné povídání, ale některý obsah se mu ani trochu nelíbil...

Pátek 12. března 2010

Poslední dobou se jich v pátek moc nesejde. Je nějaké blbé období nebo co, samé nemoci, natažené svaly, pochroumané kotníky, naražená kolena, bolavá záda, prostě nic co by prospívalo volejbalu. Do toho ty jarní prázdniny, který sice už dávno skončily, ale některým jako by to nedocházelo, a tak stále jezdí sjíždět ty kopce pořád a pořád dokola... Ten den jich bylo pět. Byl to stejný počet jako týden předtím, ale něco se změnilo. Dva z nich jako by se na to potřebovali připravit, se zašli osvěžit do nedaleké hospody...spláchnout neúspěch, který je teprve čeká.

Byl to podivný trénink. V pěti lidech je trénink vždycky podivný, ale dnes, když byli rozděleni na tři plus dva (střízliví proti naladěným), bylo to ještě divnější. Vlastně na ten pátek ani nechtěl moc vzpomínat, při volejbale se stala jediná zásadní věc a sice, že se mu nedařilo...slušně řečeno. Jeho parťák zahrál aspoň něco, ale ta tragédie, která se odehrávala vždy na jeho části hřiště byla zapomenutíhodná...a tak se v myšlenkách radši přesunul do hospody...

Do hospody se přesouvá poslední dobou často a to nejen v myšlenkách, napadlo ho. Dorazili tam tři a čekali na čtvrtýho, na Juru. Ten se dobelhal po třech, jednu nohu nepoužitelnou a dvě berle jako náhradu. I přes tento handicap, vypadal spokojeně. Zapálil si a se slovy, já doma skoro nekouřím, se jal tento nedostatek dohánět. Jo, tahle část dne by si i zasloužila zapamatování. Už z toho důvodu, že ráno mají hrát už od půl desátý a v jednu se teprve přesouvali, společně s tradičníma Španělama, do svých kutlochů a postelí. No aspoň, že ten konec se poměrně vyvedl...

---

Než mu tohle vše proběhlo hlavou, byla už velká část prvního piva vypitá a pingl před něj postavil polívku, kterou původně vůbec nechtěl. Ale ono toho je víc co ten večer nechtěl. Nechtěl vlastně jít ani do hospody, kvůli tomu co se stalo minulý večer...

Sobota 13. března 2010

Vstát tak, aby byl o čtvrt na deset na smluveném místě se mu nakonec povedlo, ale bylo to opravdu jen taktak. Ranní vstávání nikdy neměl rád a o to víc ho neměl rád, když musel vstávat dřív než se slušilo a patřilo na volnou sobotu... Jenže tahle sobota nebyla až tak volná, takže vstát nakonec musel. Všechno co nestihl nachystat den předem musel dodělávat ráno a to zapříčinilo, že si nechal dobrovolně ujet spoj, který měl naplánovaný. Nakonec to tak nevadilo, na výstavišti se konala nějaká akce a šalina odjíždějící z Mendláku měla zpoždění akorát tak, aby ji stihl. Teď aby se do ní vůbec dostal. Lidi stáli namačkaní jeden na druhým a kdybyste vepředu zatlačili, vzadu to začne vypadávat. Ale povedlo se... Jeli takhle jen jednu zastávku, pak se vůz vyprázdnil jak žaludek po hodně propité noci...

Jako jeden muž šel s těmi svými směrem ke škole, kde měla začít za několik málo minut bitva o Ledový pohár Kopyta. V hlavě mu toho z těchto zápasů příliš mnoho nezůstalo, snad jen prohraný zápas s jedním z nejslabších z týmů, remíza s jedním z nejsilnějších a funkce čárového rozhodčího, kterou provozoval vyšplhaný na šprušlích. Tedy...ještě jedna věc mu v hlavě zůstala. Tím bylo postupné mrzačení jedné ze spoluhráček. Nejprve ji on sám nepovedeným blokem zmasakroval nohu, aby pár minut nato dostala direkt přes loket, který se ohnul do nepřirozeného úhlu. Vše naštěstí dobře dopadlo a Jiřka zápas dohrála aniž by na nás zanevřela...

---

Polívka dojedena, pivo dopito a v hlavě se mu usazuje malý červíček pochybností, že nakonec nedošlo na toho panáka, kterýho Jiřce sliboval za tu zramovanou nohu. No, ale vína bylo dost, třeba je to už spláchnuto...no a jestli ne...ono ještě bude příležitostí to napravit... Když si objednal druhý pivo, Litvínov zrovna snížil se Slávkou na 4:3 a hlavou mu proběhla asi nejzásadnější akce tohoto víkendu. Tradičně vydařený 'poKopyťácký' mejdan...

---

Afterpárty se konala tradičně v domácí hospůdce u kurtů před mostem, kde na všechny zúčastněné čekaly tradiční řízky s tradičním bramborovým salátem, vše stoprocentně domácí a tradiční od paní domu...teda...hospody. Zábava se rozjížděla jak jinak než mílovými kroky a když Vojta následován Pavlem a Pavlem popadli kytaru, dostala ještě větší grády. Ještě než byl zahrán první tón, odešel trenér a tím nás nechal napospas všem lákadlům této příjemné atmosféry, alkoholu, hudbě a příjemné společnosti. A taky to podle toho dopadlo. Afterpárty končila až k ranním hodinám, každý se dokolébal do toho svého rozjezdu a vidina AVLka začínajícího za nějakých dvanáct hodin byla stejně vzdálená jako trofej, kterou se nepodařilo zcizit...

---

Jojo, ta trofej... Bylo to jako ukrást maskota. V plánu to bylo od brzkých hodin, ale byla stále na očích. Když se podařilo ji zcizit bez pozornosti okolí, někdo si toho přecejen všiml. Ale tak není všem dnům konec. Příště se to podaří. A když ne...pořád je ještě možnost ji vyhrát, což ale není taková zábava... Druhé a pro dnešek poslední - jak si najivně myslí - pivo přistálo na stůl a myšlenkami se dostává k dnešnímu dni...

Neděle 14. března 2010

Tento nedobrý den začal, alespoň pro něj, zbytečně brzkým vstáváním, obzvláště s ohledem na to, jak pozdě šel spát. Zbytky alkoholu ještě kolovaly jeho krví, když do sebe soukal snídani v podobě oběda. Nebyl to úplně dobrý nápad a měl vzít zavděk radši vývarem než řízkem, který ostatně jedl i večer předtím. Ale nebylo to tak hrozné, to nejhorší mělo teprve přijít.

Na místo konání posledních ligových zápasů se dostavili skoro všichni, kteří svůj příchod avizovali. Pája...ehm...velkej Pája? Druhej Pája? No prostě jeden z Pájů, který se nechal ukecat, aby strávil večer v milé společnosti svých spoluhráčů místo společnosti podivínů cestujících vlakem do Žďáru, to nějak nezvlád. Nejnovější informace mluví o nespolehlivosti budících mechanismů, které ho nechaly ve štychu a on se tak nemohl dostavit i kdyby náhodou chtěl. Aspoň nemusel být svědkem nejhorší události v historii Plašmušek...nebo...minimálně jedné z nejhorších. Hrály se tři zápasy a všechny byly svým způsobem zásadní.

První zápas byl proti jednomu z nejsilnějších týmů v tabulce. Plašmušky nikdy neměly problém s takovými týmy hrát a možná proto se jim povedlo ukrojit jeden bod, ač nutno podotknout, měly i na dva. O to víc netěší druhý zápas. Tabulkově je to v podstatě ta samá pakáž, ale něco se stalo. Nikdo neví co, ale tento zápas byl tak hrozný, tak amatérský, že se na to nedalo ani dívat. Jeden z ukazatelů poukazující na průser, který se na Plašmušky valil, bylo to, že trenér nevzal time-out ani v minutách naprosté krize. Něco takového se stalo snad poprvé a nad celou budoucností tohoto týmu by mohl viset otazník. Následující minuty po tomto zápase byl celý tým roztroušen různě po tělocvičně a každý více či méně hloubal nad tím, co se vlastně stalo.

Třetí zápas byl zásadní tím, že celý tým zase stmelil a povedlo se mu vyhrát. Byl to po všech předchozích akcích, volejbalových i povolejbalových zápas velmi namáhavý, ale jim se povedlo ho dotáhnout do konce...

---

...a proto tu dnes všichni sedí... Bok po boku, jako by se nic nestalo, popíjí každý svůj nápoj, probírají dnešní zážitky a jsou rádi, že to nakonec dopadlo tak jak to dopadlo. No, byl to namáhavý víkend, ale stál každopádně zato. Páté místo ze šesti na Ledovém poháru sice není kdovíco, ale povolejbalová afterpárty tuto slabost hravě zakryla. No a jedenácté místo z dvaceti možných je taky velmi slušná bilance...zde zas chybí ta afterparty...ale tak nemůže být všude všechno a navíc afterparty bude...jen bude až za dva týdny na Flédě. Druhé pivo dopito, zásadní problémy zhodnoceny, debaty dodebatovány a tým se zvedá od stolu a vykračuje vstříc hluboké a temné noci a lepším výsledkům...