Úryvek z knihy Deset let s Plašmuškami,

nakladatelství Vydejsisám

"Pátek, 19. února 2010, kolem sedmé večer:

Snad mám všechno, pomyslel si mladík. Kabelu přes rameno, které od toho osudného večera loňského roku chybí funkční zip, si nachystal blíž ke dveřím a začal hledat něco, čím by alespoň částečně budil zdání, že je kabela zapnutá. Tři sichrhajcky, včetně jedné vypadající jako součást starověkého mučícího nástroje, byly dostatečné opravdu jen k tomu, aby budily to zdání. Velká ručička nebezpečně atakovala dvanáctku a bylo potřeba vyrazit. Ještě naposled zkontroloval obsah kabely, nazul své pestrobarevné boty, svou pestrobarevně zašpiněnou bundu, kabelu hodil přes rameno, zběžným ohledáním zkontroloval přítomnost peněženky, klíčů, mobilu a s rukou na vypínači se vrhnul do potemnělé chodby.

Jelikož od poslední kontroly času se ručička opět o pár minut posunula, bral schody po dvou a na trolejbus běžel mírným klusem. Cestou si do uší nasoukal sluchátka a několika rychlými doteky na displej telefonu se mu do uší začala linout taneční hudba z pera Paula Van Dyka. Trolejbus zastavil vedle obrubníku několik desítek vteřin po mladíkově příchodu na zastávku a jakmile všichni nastoupili, s typickým hučením se rozjel po své standardní trase. Cesta ubíhala rychle a než Paul stihl zahrát svůj třetí setík, sahal mladík po vypínači na svých sluchátkách, aby vypnul hudbu, která mu pomohla zkrátit si čas při cestování.

Vstoupil do místnosti, pozdravil hlídačku za sklem, po levé straně automaticky sáhl po sáčku na boty a při zjištění, že je v místnosti sám se začal zbavovat svršků. Netrvalo ani minutu, když se do dveří, kterými před chvílí sám prošel, začali soukat další účastníci dnešního tak trochu jiného tréninku. Kromě jedné, samé neznámé tváře. Pozdravili se a po výměně klíčů za v plastu zalitý doklad se začali přesouvat do šaten. Napětí zatím jen lehce nad normálem i přes to, že byl v místnosti se samými neznámými lidmi. Ti 'jeho', jak jim někdy říkal, se zatím neukázali. Hlavou mu proběhlo snad tisíc myšlenek co všechno se může stát každému jednomu z nich při cestě na místo jako je toto. Uběhlo několik dalších minut a žádná známá tvář se zatím neukázala. Už téměř začal panikařit, když se někteří známí konečně objevili a typickým "Ahoj" způsobili, že se mladík trošku uklidnil. Ne úplně, protože stále ještě nebyli kompletní.

Cesta po schodech dolů, kde se má vše odehrávat, v čele skupiny, kde nemůže očekávat žádnou oporu, probíhala poklidně, jen s občasným slovem či dvěma pro zmírnění atmosféry a uklidnění vlastní nervozity. Čas ještě nedospěl ke správnému bodu a tak bylo nutno čekat. Jak já nesnáším čekání, pomyslel si, ale hned tuto myšlenku zaplašil a pohledem si začal měřit soupeře. Nevypadají tak hrozivě jak se o nich povídá. Jsou velcí, to ano, vlastně spíše mohutní a pro to, co se hodlá za pár minut odehrát není velikost respektive mohutnost tou hlavní veličinou. Ne, člověk musí být hlavně hbitý, musí pořád dávat pozor, protože rána může přijít kdykoliv a prakticky odkudkoliv.

Po schodech konečně přicházely známé postavičky...konečně přicházejí ti 'jeho'. Jeho klid byl nyní ještě o něco větší. Už nezbývalo mnoho času, snad jen pár desítek vteřin a dveře se otevřou a oni vpochodují do velké místnosti, která se pro další dvě hodiny měla stát jejich bojištěm. Nakonec dorazili všichni, kteří měli. Je to dobrý, znělo mu v hlavě...hlavně být v klidu. Nestihl se ani pořádně zamyslet nad taktikou, když se dveře otevřely a z místnosti začaly vycházet zničené postavičky v propocených úborech a s výrazem znavení ve tváři. Tak takhle nějak budeme vypadat až to skončí? Snad ne hůř. Není čas myslet na to co bude, teď je potřeba bojovat. Do místnosti se nahrnuli všichni a každý si šel po svých. Někdo se šel protahovat, někdo šel chystat nářadí a náčiní na bitvu, jiný jen posedával nebo polehával, aby ještě trošku uklidnil svoje nervy.

Když bylo vše nachystáno, dostal se mladík do chumlu těch 'svých' a poslouchal co mu bylo kladeno na srdce. Hlavně se na vše soustředit. Tým zahalekal bojový pokřik. Trošku zvadle, pomyslel si. Tohle nebude dobrý, to nebude vůbec dobrý. A nebylo. První dvě kola bylo všechno tak nějak špatně. Něco se děje, něco není v pořádku. Musí se uklidnit, všichni se musí uklidnit a dělat to co umí, co jindy dělají naprosto automaticky. Až třetí kolo se začalo trošku dařit, lidi stáli tam kde měli, útoky soupeře byly občas dobře odraženy a útoky na soupeře měly konečně správnou sílu. Ale pořád to nebylo ono. Vždyť oni přece nejsou tak silní. Musíme se víc snažit, dostat ze sebe ještě o něco víc, blesklo mu hlavou. Jako by ho ostatní mohli slyšet, a tak ve čtvrtém kole už bylo všechno jinak. Soupeř se skládal pod drtivým útokem a sám nebyl schopný toho mnoho udělat...docházely mu síly. Teď je ten správný čas, teď se vše otočí. A bylo to tak.

Soupeř odolával stále hůře a nedařilo se mu odrážet smělé a tvrdé útoky. Nestíhal být kde být měl, vše bylo na něj až příliš rychlé. A takhle to mělo být už na začátku, pomyslel si již poněkolikáté ten večer. Minutový číselník se přehoupl na číslo 11 a hodiny ukazovaly 21. Už není moc času, ale třeba se to ještě podaří. Čas byl teď proti nim a soupeřovo nasazení na začátku se mu zdá se vyplatí. Ale není čas se vzdávat, je potřeba jít do dalšího kola s ještě větší vervou. I to se povedlo, ale čas byl nekompromisní...zbývalo necelých pět minut do konce a už nebylo cesty zpět, už se jim nepodaří tuto bitvu vyhrát. Ale nevadí, ještě není všem dnům konec a hlavní je, že všichni zvládli celé dvě hodiny bez ztráty kytičky a mohou odejít s hlavou vztyčenou..."

Nevím jak se vám to četlo a je to trošku Sci-Fi, ale chtěl jsem to zkusit...snad to není tak hrozný jak se obávám...