Moje povídání o loňském zářijovém turnaji na Kamínkách v Roštíně...vím, že většina z vás už to četla, ale chtěl jsem, aby to kromě mého FB profilu bylo i zde, včetně 'motivačního videa'...
Déšť bubnoval na střechu vínového kombíku už dlouho předtím než se nalodila nadpoloviční většina Plašmuščího týmu. Auto bylo přecpáno zavazadly, která v sobě skrývala vybavení potřebné pro úspěšné přežití a hlavně užití víkendu mimo naše domovy. Trojice postav se právě zastavila na parkovišti, aby se zde nalodila poslední pasažérka. Déšť již téměř ustal, ale mračna se stále převalovala nad našimi hlavami a nejedna myšlenka zabloudila k zítřejšímu dni, který měl být buď plný volejbalového zápolení, nebo plný dešťových kapek dopadajících na okno hospůdky, odkud bychom prázdná hřišťátka jen smutně pozorovali.
Naplnění auta trvalo jen zlomek času stráveného na parkovišti, většina se ho naopak točila kolem nové a hrozivé informace, jenž nám nějakou náhodou vyvstanula na mysli. Jednalo se o zásadní problém zaplacení respektive nezaplacení startovného. To mělo být zaplaceno již dávno před dnešním deštivým dnem. Dech se začal zrychlovat a tep zvyšovat, když se Šíma chopil telefonu, aby zkusil zavolat na neznámé číslo snažící se ho před dvěma dny kontaktovat. Teorie to byla správná a ono neznámé číslo patřilo organizátorovi celé akce, na kterou se málem jelo zbytečně. Doutníček, cigárko a pár hltů slivovičky na uklidnění, to vše stačilo k tomu, aby se klid vrátil do našich srdcí, rozklepaných nohou a zplašených plic. Jen řidič si musel vystačit s alkoholovými výpary rychle plnícími vínový kombík a ujištění, že na místo nejedeme zbytečně. Cesta ubíhala klidně a v rámci možností rychle a na místo jsme se bezpečně dostali již chvilku po osmé hodině večer.
Zbytek týmu jsme našli na verandě hospůdky, v jejímž nitru se konala soukromá narozeninová oslava, popíjející všelijaké dobrůtky obsahující alespoň stopové množství alkoholu. Bylo potřeba srovnat hladinku týmu a tak se do toho naše quarteto muselo opřít a začít nasávat také. Řidič chudák to měl těžší a musel zabrat, aby je v disciplíně debužírování chmelových laskomin respektive horkých svařáčků nenechal příliš vepředu. Jediná časová překážka byla ve vyskládání plně naloženého vehiklu. Všichni pasažéři se tohoto úkolu zhostili s vervou sobě vlastní a do pár minut bylo plné auto prázdné a naopak chatky začaly přetékat našimi věcmi potřebnými k navození domácí atmosféry. Hbité volejbalové prstíky nachystaly jen to nejnutnější na přežití předturnajové noci a všichni jsme se přesunuli zpět k našim půllitříkům a horkým hrníčkům.
Zábava s přibývajícím množstvím alkoholu sílila a nás začaly napadat myšlenky, které střízlivého člověka napadnou jen ztěží. Jedna z hlavních myšlenek toho večera bylo, jak získat burčák, vonící osaměle na barovém pultíku. Tento nápoj nebyl standardním vybavením hospůdky, ale byl dovezen vlastními silami na soukromou oslavu samotným oslavencem. Zákaz tento mok podávat, prodavát, nebo snad dokonce předávat komukoliv z neúčastníků oslavy nechtěl nikdo z barmanů porušit. Zkoušela to všechna děvčata, ale na neoblomné barmany nic neplatilo. Tvrdohlavá Evička se ovšem tak lehce nechtěla vzdát, neboť touha sladkého kvašeného moku byla až příliš lákavá. Když ani ona z barmanů nedostala víc než záporné kroucení hlavou, sehnala si alespoň zdroj všeho toho burčáku a šla si promluvit přímo s ním. Netrvalo dlouho a na stole se leskl džbánek s lahodným nápojem a tři skleničky. Zklamání z chutě vybojovaného nápoje nemohlo zkazit ten silný zážitek z celovečerního úspěšného snažení. Večer se už měl pomalu blížit svému konci, ale veranda před hospůdkou nám již nebyla dost velká, a tak jsme se přesunuli na dětské hřiště sousedící přímo s verandou. Bláznění na žirafách, psech nebo co to bylo za šílená pružinová zvířata, je zdokumentováno a umístěno veřejně jako odstrašující případ pro ostatní.
Pátek se pomalu přehoupl v sobotu a my, jakožto zodpovědné družstvo, jsme se vydali na kutě. Pánská část osazenstva do své chatky, dámská zase do své. Jako zodpovědná část družstva se nakonec ukázala být chatka pánská, neboť dámy se, pod výmluvou utužování vztahů s protihráči a vybojování jejich podpory pro zítřejší turnaje, vrátily do hospody a pokračovaly už naprosto nestřeženy. Jak se další den ukázalo, na výkon ani jednoho z děvčat to nemělo téměř žádný vliv.
Noc byla dlouhá, studená, větrná a vrzající, minimálně v jedné z chatek, kde by stabilita postele mohla být přirovnána snad jen k děravému člunu uprostřed rozbouřeného oceánu. I přes spánkový deficit, zapříčiněný nevhodným vybavením chaloupky, se podařilo celému klanu vymotat z postele dostatečně brzo na to, abychom stihli rozcvičku...pokud by nějaká byla. Jelikož žádná nebyla, mohlo přijít na řadu jídlo, pití, psychická příprava na samotné turnaje a hlavně šamanský rituál, zajišťující slunečné a bezvětrné počasí. To se povedlo pouze napůl, a tak bylo většinu dne buď slunečno a větrno, nebo zataženo a bezvětří. Se zpožděním pouhých patnáct minut byl tým připraven v hospodě k vyslechnutí denního hlášení. To bylo nakonec vyřknuto až po dalších patnácti minutách a jeho obsahem byla absence mnoha týmů a nutnosti celkově překopat celý rozvrh zápasů...jinak řečeno, čas na trénink.
Jakožto jediné družstvo trénující v nově nabitém volném čase, jsme se cítili poněkud nesví, ale jelikož se nám to stává poměrně často, nijak nás to nevyvedlo z míry. Jak se říká těžko na cvičišti, lehko na bojišti, a tak jsme první tři zápasy velmi lehce všechny pukli, jak nafukovací balónky na přehlídce kaktusů a naše psychická síla byla zmučeně zkroucená v koutcích našich duší. Naštěstí se našel spásný nápad, spásná berlička, která nám vrátí radost ze hry a rozptýlí obavy. Tím nápadem, nebo spíše tou berličkou nebylo nic jiného než v petlahvi uzavřená, průzračná, voňavá makedonská Rakia. Povinné dva hlty byly iniciativnějšími z nás násobeny až mocněny. To způsobilo, že tým jako celek se stal opět celkem a né pěti individualitami zakřiknutými ve vlastní fyzické schránce. Šestá individualita standardně operující na hřišti jako nejpevnější a nejzkušenější článek se ke zlosti své i celého týmu zranila již v prvním zápase a zbytek sledovala již pouze zpoza hřiště případně okem kamery.
V prvním zápase po znovunabité energii a seběvědomí se nám podařilo jeden set vyhrát a tím si splnit náš velmi nízký nárok pro tento turnaj. Poslední dva zápasy s jasně lepším soupeřem pro nás byly už jen bombónkem k vyblbnutí, zahrání si a vybití veškeré energie pro večerní pohodové grilování. Jeden set jsme sice měli nachystaný jako dramatický s našim úspěšným koncem, ale jelikož do scénáře nikdo nepromítl pravidlo '25 a dost', původně plánovaná výhra 27:25 se nemohla uskutečnit a nám tak nezbylo než zklamaně koukat na výsledek 24:25. I tak to byl jasně nejlepší, nejkoukatelnější a pravděpodobně i fyzicky nejnáročnější zápas co pamatuji.
Večer nás čekala sladká odměna za náš jeden vyhraný set a za naši bojovnost proti favoritům. Byla jí stejně jako v minulém půlročníku grilovaná masíčka dvou druhů. Vepřová krkovička a kuřecí stehna nám dodala novou energii potřebnou k zvedání půllitrů až do výšky úst, k fandění našim zabedněným fotbalistům i ke zpívání táborových vypalováků u vodní dýmky. Večer to byl úžasný a videa z tohoto víkendu to jen potvrzují.
Zkusím teď trošku zariskovat a řeknu, že se všichni těšíme na další půlročník, který jak doufáme se bude konat opět na jaře a kde snad nebudeme chybět ani my a to v plné sestavě...
Kamínkám jednou NÁ-...
Děkuji Evičce za zázemí a chutné pokrmy, Šímovi za to, že se i přes jeho zranění nesesypal a dál nás koučoval z lavičky, všem hrajícím i nehrajícím za to, že se ten víkend tak pěkně vydařil a v neposlední řadě taktéž obsluze hospůdky, která byla jedním slovem prostě úžasná...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat